ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU

Něco a nic

Vesmír z něčeho nebo z ničeho?

Václav Dostál

 

Předmluva

 

V tomto textu chci osobitým způsobem přispět k odpovědi na otázku o vzniku a existenci toho, čemu říkáme „vesmír“, přičemž my sami po stránce hmotné jsme jeho součástí. Ten, kdo se zabývá některou vědou, pokoušející se odhalit zákonitosti platící v tomto vesmíru, po delší době hlubšího studia jedné jeho maličké oblastí, dojde ke známému problému příčiny:  „Jak to, že tady něco je, když by tu nemělo být nic?“

Jako oblast svého studia jsem si zvolil téma „Úloha vakua nejen v kosmologii.“ Toto téma jsem zdědil po svém otci a strýci. V úvahách, které mě zaujaly v mém dospívání, kdy jsem mohl v jejich blízkosti sledovat jejich experimentální a teoretické úsilí, jsem pokračoval ve svém důchodu, kdy jsem měl dostatek času ke svému vlastnímu studiu. Průběžnými výsledky tohoto studia byly mé články a knihy.

Za vznik tohoto textu děkuji především svému Tvůrci a současně Vůdčímu duchu, který je také Tvůrcem celého vesmíru. Vedl mě nabídkou článků a knih, které jsem studoval. Vnukával mi řešení otázek, s nimiž jsem při tomto studiu setkával, Dal mi skvělou manželku, která mě podporovala a podporuje. Dal mi sestru, švagra, dceru a syna, vnuky a vnučku, kteří si mně váží. Dal mi spoustu přátel, včetně bratrů pěvců v mužském pěveckém sboru, bratrů a sester v Sokole a bratrů a sester v církvi. Největším jeho darem je záchrana Jeho vtělením.

Námitka, že do knížky, pojednávající o jedné fyzikální entitě, o vakuu, nepatří zmínky nebo dokonce celé pasáže o Tvůrci – Zachránci – Vůdčímu duchu, je podle mého soudu, ale i podle mínění jiných lidí, falešná. Vyústěním této námitky byl „boj proti náboženskému tmářství,“ od něhož jsme byli osvobozeni od 17. listopadu 1989 a který už nemusíme zakoušet.

 

 

První část – Světlo z vakua

 

Úvod do první části

 

Velmi často se světlo považuje jako vyzařované z nějakého zdroje, tedy jako druhotné. Tato úvaha předpokládá, že bez světelného zdroje nemůže světlo existovat. Takové pojetí lze rozšířit na celé elektromagnetické (EM) záření, protože světlo je jeho částí. Pod pojmem „světlo“ se také mnohdy rozumí toto celé EM spektrum, takže pojem „světlo“ je synonymem pojmu „EM záření.“ V následující kapitolce se pak píše o „mikrovlnném světlu“ místo o „mikrovlnném záření.“

Ukazuje se, že nutnost existence (světleného) zdroje pro existenci světla není správná. EM záření, a že tedy i viditelné světlo nebo mikrovlnné „světlo“ nutně zdroj nevyžaduje, může vznikat z vakua! Vakuum, přesněji kvantové vakuum, může – za určitých podmínek – vytvářet světlo! Jinak řečeno, modifikací či modulací vakua získáme EM záření.

Uvedený poznatek, získaný experimentálně – jak uvidíme níže – radikálně mění dosavadní prioritu těles před zářením. Ony pokusy dokonce vnukávají myšlenku, že tomu může být opačně: že prvotní je určité „záření“ – které lze považovat za základní – a že druhotné jsou koncentrace energie, jimž říkáme „částice“ nebo „tělesa.“

 

 

Něco z ničeho? Vakuum může vytvářet záblesky světla

„Virtuální částice“ se mohou stávat reálnými fotony – za správných podmínek

Charles Q. Choi 12. 2. 2013 kurzívou.

Překlad, ztučnění a moje poznámky 2. 3. 2018 normálním písmem.

Zdroj: https://www.scientificamerican.com/article/something-from-nothing-vacuum-can-yield-flashes-of-light/

 

Vakuum se může jevit jako prázdný prostor, ale vědci objevili nový způsob, jak podle všeho získat něco, konkrétně světlo, z  prázdnoty.

Výraz „prázdnota“ zde, podobně jako „nic“ v  nadpisu, znamená „vakuum“, což ovšem žádná prázdnota není – vizte níže.

Tento nález může konečně pomoci vědcům ve vytvoření neuvěřitelně výkonné kvantové počítače nebo v  [porozumění] šíření světla v  nejranějších chvílích historie vesmíru.

 Objev ovšem může pomoci ve vysvětlení „transformace“ vakua na EM energii (podle článku: na světlo).

Kvantoví fyzici vysvětlují, že existují meze přesnosti znalosti vlastností nejzákladnějších jednotek hmoty/látky, např. nikdy nemůžeme absolutně znát polohu částice a [její] hybnost současně. Bizarním výsledkem této neurčitosti je, že vakuum není nikdy zcela prázdné, ale místo toho hučí tzv. „virtuálními částicemi,“ které soustavně kmitají do a z existence.

Vakuum neobsahuje nějaký zlomek energie, pojmenované „energie nulového bodu“, nýbrž – jak také vyplyne z následujícího – obrovskou hustotu energie.

Tyto virtuální částice vznikají často [míněno „rychle“ a současně „ve velkém množství“] jako páry, které se téměř okamžitě vzájemně ruší. Stále, před svým zmizením [míněno „zanořením do vakua“] mohou mít velmi reálné účinky na své okolí. Např. se mohou vyhoupnout ven a dovnitř vakua fotony – balíčky světla. Když ve vakuu čelně umístíme dvě zrcadla [desky, vizte obr. 1.], může existovat [nejen, že může, ale opravdu existuje] vně zrcadel více virtuálních částic než mezi nimi [na tom obrázku znázorněno většími „vejci“ vně desek než mezi deskami], což generuje zdánlivě záhadnou sílu, která tlačí zrcadla [obecně: tělesa] k sobě.

Jev, předpovězený nizozemským fyzikem Hendrikem Casimirem a známý jako Casimirův jev, byl poprvé pozorován mezi zrcadly stále přidržovanými. Badatelé také předpověděli dynamický Casimirův jev, který vzniká, když se zrcadla pohybují nebo když objekty jinak podléhají změnám [např. když oscilují, periodicky mění velikost (ale málo) – tak, jak to dělají hvězdy, zejména tzv. proměnné hvězdy]. Nyní Pasi Lähteenmäki z Univerzity Aalto ve Finsku a jeho kolegové odhalili, že změnami rychlosti světla mohou vytvořit světlo, vznikající z „ničeho“ [tj. z vakua; proto jsem dodal uvozovky].

Tady se opakuje zcela nevhodný a tudíž matoucí pojmenování vakua jako ničeho nebo prázdnoty. Ono docela stačí termín „vakuum“, který původně znamenal „nic, prázdnotu.“ Znásobením nevhodných či matoucích pojmů realitu zatemníme a ne že ji tím vysvětlíme.

Rychlost světla ve vakuu je konstantní, shodně s Einsteinovou teorií relativity [vlastně shodně s  východiskem této teorie, východiskem daným Michelsonovým-Morleyovým pokusem], ale jeho průchozí rychlost daným materiálem závisí na vlastnosti známé jako index lomu. Změnami indexu lomu materiálu mohou badatelé ovlivňovat rychlost, kterou tím materiálem letí skutečné i virtuální fotony.

Ejhle, zde (i v nadpisu a jinde) místo „virtuálních částic“ vakua – jimiž se obvykle míní páry elektronů + pozitronů – je použito termínu „virtuální fotony“! Toto použití má dalekosáhlé důsledky, z nichž nejdůležitější je ztotožnění elektromagnetické podstaty částic světla s podstatou částic látky, která je tedy rovněž elektromagnetická.

Lähteenmäki říká, že si můžeme tento systém představit jako podobný zrcadlu a jestliže se jeho tloušťka mění dostatečně rychle, virtuální fotony v něm se odrážející mohou získat dostatečnou hraniční energii, aby se změnily na reálné fotony. „Představte si, že stojíte ve velmi temném pokoji a náhle se v něm změní index lomu světla,“ říká Lähteenmäki. „Pokoj začne žhnout.“

Přirovnání vakua mezi deskami k „zrcadlu“ s proměnnou tloušťkou, při použití termínu „zrcadla“ pro ony desky, je matoucí.  Virtuální fotony – mezi deskami – se (částečně) odrážejí od desek a z toho pak vyplývá pro ty desky název „zrcadla.“ Jestliže však vakuum mezi deskami přirovnáme rovněž k zrcadlu, pak tím laikům nic nevysvětlíme, naopak je popleteme. Toto vakuum bychom spíše mohli přirovnat k vodě (nebo jinému prostředí), v níž je rychlost světla menší než v okolním „prostředí“ – vyskytujícím se vně desek, které bychom mohli přirovnat ke vzduchu. Takovéto přirovnání bude mnohem jasnější, i když je dost odlehlé.

Badatelé začali se sadou 250 supravodivých kvantově interferenčních zařízení – [el.] obvodů, které jsou mimořádně citlivé na magnetické pole. Sadu vložili dovnitř ledničky. Opatrným ovlivňováním této sady magnetickým polem mohli měnit rychlost, jíž letěly mikrovlnné fotony, o několik procent. Badatelé potom tuto sadu ochladili na padesát tisícin [čili na pět setin] stupně Celsia [neboli pět setin kelvinů] od absolutní nuly. Co do velikosti je rozdíl teplot v  kelvinech a v Celsiových stupních totožný.  V české fyzice se neříká „stupně Kelvina“ nýbrž „kelviny.“]

Protože toto prostředí je super-chladné, nemůže vydávat žádné záření a v podstatě se chová jako vakuum. „Jednoduše jsme studovali tyto obvody za účelem vyvíjení zesilovače, který jsme dělali,“ říká badatel Sorin Paraoanu teoretický fyzik z Univerzity Aalto. „Ale pak jsme se sami sebe ptali, co když neexistuje žádný signál k zesilování? Co se děje, jestliže signálem je vakuum?

Jestliže budeme pokládat vakuum za základní vlnění, pak tato základní entita splňuje „požadavek“ přenosového signálu, na němž je všechno – látka i pole, hmota i energie – namodulováno. (Podrobněji je to níže, v mých odpovědích.)

Badatelé detekovali fotony, které odpovídaly předpovědím dynamického Casimirova jevu. Např. takové fotony by měly zobrazit silnou vlastnost kvantového provázání (kvantové propletenosti) – tj. měřením vlastností jedné [částice] by vědci mohli v principu přesně znát, jak se chová její protějšek [dvojče], nezávisle na tom, kde je ve vesmíru; jev, který Einstein popsal jako „přízračné působení na dálku“ [tj. působení okamžitě, nekonečně velkou rychlostí]. Vědci detailně popsali své nálezy 11. února [2013] v Proceedings of the National Academy of Sciences.“

„Tato práce a četné jiné současné práce ukazují, že vakuum není prázdnota, ale je plné virtuálních fotonů,“ říká teoretický fyzik Steven Girvin z Univerzity Yale, který se nepodílel na studii Aalto.

„Vakuum“ neboli základní fyzikální entita je podle našeho námětu nové teorie nejen zaplněno, ale tvořeno základními fotony, nazvanými „kosmony.“ Podobné tvrzení vyslovuje C. Wetterich, profesor z Heidelbergu.

Jiná studie od Christophera Wilsona a jeho kolegů demonstrovala dynamický Casimirův jev v systému napodobujícím zrcadlo [raději: vakuum mezi Casimirovými deskami], pohybující se [rychlostí] téměř 5 procent rychlosti světla. „Je hezké vidět další potvrzení tohoto jevu a vidět tuto oblast pokračování výzkumu,“ říká Wilson, nyní na Univerzitě Waterloo v Ontariu, který se také nepodílel na studii Aalto. „Zcela nedávno pokročila technologie do nového technického režimu experimentů, kdy se můžeme začít dívat na velmi rychlé změny, které mohou mít dramatické účinky na elektromagnetická pole,“ dodal.

Zkoumání účinků na EM pole také (spíše bezděky) pokládá vakuum (mezi Casimirovými deskami), pojmenované „zrcadlo“, za EM entitu. Toto srovnání je základním předpokladem našeho náčrtu teorie: „Vakuum“ čili základní energie (entita, vlnění) je elektromagnetické povahy!

Badatelé varují, že takové experimenty nepředstavují magický způsob, jak ze systému získat více energie než bylo vloženo. Tak např. [část] energie se spotřebovává na změnu indexu lomu materiálu.

„Kouzlo“ je v tom, že můžeme získat energii z vakua a vakuum bylo dlouho pokládáno za „nic“, za „prázdnotu“ či „prázdný prostor.“ Nezískali bychom ovšem energii z  ničeho, nýbrž z entity, která obsahuje obrovskou energii. Ale pozor: právě pro značnou velikost této energie bude přeměna energie z vakua na explicitní energii (např. na elektrickou) velice nebezpečná! Jde o „hru“ s nepředstavitelně velikým „ohněm“, který by se podobal předpokládanému velkému třesku. Experimenty se získáváním energie z vakua bychom mohli zničit celý náš vesmír! (Vizte také závěr této kapitoly).

Místo toho by takový výzkum mohl pomoci vědcům poučit se více o záhadném kvantovém propletení, které leží v srdci kvantových počítačů – pokročilých strojů, které v principu mohou v okamžiku udělat více výpočtů, než existuje atomů ve vesmíru.

Také toto je hodně nebezpečné: Takové počítače by mohli použít nějací chytří teroristé a docela „klidně“ by zlikvidovali naši současnou civilizaci!

Propletené mikrovlnné fotony, generované experimentální oblastí, „mohou být použity pro tvorbu kvantových výpočtů [činností v oblasti výpočetní techniky], známých jako ´konstantně proměnné zpracování informací´,“ říká Girvin. „To je směr, který toto otevírá.“ [A to je „průšvih“, protože se otevírá „Pandořina skříňka“ o jejímž obsahu má jen málokdo nějakou představu!]

Wilson dodává, že tyto systémy „mohou být použity k simulaci zajímavých scénářů. Např. existují předpovědi, že během inflace raného vesmíru se hranice vesmíru rozpínaly téměř rychlostí světla nebo rychlostí větší [a to několikanásobně! – což scénář inflace podrobuje silnému zpochybnění]. Můžeme předpovídat, že [na počátku vesmíru] existovalo nějaké dynamické Casimirovo záření nějak vytvářené a můžeme se pokoušet to simulovat na stolních počítačích.“

To záření čili „světlo“ existovalo před kosmickými tělesy, jež jsou pokládána za zdroj záření čili „světla.“ Nebylo tajemně vytvořené (angl.: created), nýbrž stvořené (angl.: created) – jako první měřitelný výtvor.

Takže statický Casimirův jev obsahuje stále držená zrcadla [desky či desku + kouli – viz obr. 3.]; dynamický Casimirův jev může například obsahovat zrcadla, která se pohybují [kmitají].

Autor Charles Q. Choi je častým přispěvovatelem Scientific American.

Úvahy o předpokladech a experimenty s teoretickými závěry, týkající se daného jevu, nakonec vyústí nejen do pokusů o konstrukci kvantových počítačů, nejen do pokusů s pohonem kosmických sond a lodí na základě energie z vakua (což už se v NASA prakticky zkoumá), ale také do pokusů výroby nepředstavitelně účinných zbraní (což by už mohly být ty, jimiž se chlubí Putin).  K důsledku, že by to mohlo vést až k likvidaci našeho vesmíru, došel už Andrej Sacharov, který pravděpodobně část svých výpočtů a závěrů zničil. Jak to tak vypadá, počet různých autorů, zabývajících se danou problematikou v současnosti, roste jak hub po dešti. Zvyšující se reálná možnost získávání energie z vakua spolu s existencí chytrých teroristů vede k závěru, že nezbývá celkem nic jiného (zvláště pro nás obyčejné lidičky) než se modlit: Otče náš, neuveď nás (tj. nenechej nás – nikoho nevyjímaje) v pokušení, ale zbav nás od zlého! Amen!

 

 

 

Kosmická loď (sonda) Gedanken operující použitím kvantového vakua (Dynamický Casimirův jev) Výňatek z článku G. Jordana Maclaye + moje poznámky

A Gedanken spacecraft that operates using the quantum vacuum ...

26. 3. 2003; Reprint 18. 12. 2017; https://arxiv.org/pdf/physics/0303108.pdf)

 

Téměř nekonečně velká hustota energie nulového bodu [tj. vakua] je neúprosným důsledkem kvantové teorie, ale to přináší záhadnou neslučitelnost s jinou dobře ověřenou teorií, s obecnou relativitou. [Z kvantové teorie vychází rovna] 10^95 g/cm^3 [10^98 kg/m^3] – vyjádřeno hmotnostně), [kdežto z obecné relativity] 10^–29 g/cm^3 – vyjádřeno hmotnostně), což způsobuje nesouhlas mezi oběma dobře ověřenými teoriemi o 120 číselných řádů!

To první uvedené číslo je přímo hrůzostrašné a uvažuje se, že by znamenalo zřejmý tlak, který by zcela roztrhl vesmír.

Proto se bere vážně ta druhá hodnota. Přitom je zřejmé, že nesouhlas mezi oběma hodnotami je děsivý a signalizuje, že někde je hrubá chyba. Jenže nikdo z renomovaných vědců neví kde. Jestliže je hodnota 10^98 kg/m^3 správná, znamená to, že vakuu je skryta závratně veliká hustota energie. To teď ovšem potvrzují výše uvedené experimenty. O nich hovoří i jiná zpráva, kterou uvádím níže.

Z článku G. J. Maclaye ještě uvedu některé věty z abstraktu:

v principu [lze] získat sílu ke zrychlení … kosmické sondy … použitím energie extrahované z kvantového vakua. Naneštěstí koncipovaná metoda v současnosti poskytuje droboučké postrčení …, přesto poskytuje zajímavou ukázku současného porozumění fyzice kvantového elektromagnetického pole ve vakuu.

Z úvodu: Z vakuového stavu jsou vytvářeny páry fotonů.

 

 

 

 

První pozorování dynamického Casimirova jevu

Prudce se pohybující zrcadlo přeměňující virtuální fotony na reálné

je prvním experimentálním důkazem dynamického Casimirova jevu

https://www.technologyreview.com/s/424111/first-observation-of-the-dynamical-casimir-effect/; 26. 5. 2011; Překlad, ztučnění a mé pozn. 4. 3. 2018

 

„Jednou z nejpřekvapivějších předpovědí moderní kvantové teorie je, že vakuový prostor není prázdný. Kvantová teorie ve skutečnosti předkládá, že překypuje virtuálními částicemi, poletujícími do a z existence.

Poněvadž ovšem počet těch částic je přímo závratný, nikdy nenastane chvilka, v níž by všechny částice byly vně a tedy že by vakuum mohlo být i jenom na okamžiček prázdnotou.

Tak začíná Christopher Wilson z Univerzity Chalmers ve Švédsku a jeho přátelé ve svém úžasně čtivém článku o spíše mimořádné části vědy.

Tento vír kvantové aktivity má daleko od vlídnosti. Fyzici už od r. 1948 věděli, že dvě plochá zrcadla [destičky], držená blízko sebe a vzájemně rovnoběžná budou těmito virtuálními částicemi tlačena k sobě.

Důvod je přímý. Když je mezera mezi zrcadly menší než vlnová délka virtuálních částic, jsou vyloučeny z  tohoto prostoru [tj. neexistují]. Tlak vakua uvnitř mezery je tedy menší než vně, a tlačí zrcadla [k sobě].

Vizte obr. 2.; v obr. 3. je jedna deska nahrazena kuličkou, deska pod ní má drsnost povrchu stejných rozměrů jako ta kulička.

To je statický Casimirův jev a byl poprvé měřen v  r. 1998 dvěma týmy v USA.

Ale existuje jiný jev, zvaný „Dynamický Casimirův jev“, který nikdy nebyl viděn [?]

Vyskytuje se při pohybu zrcadla prostorem [při kmitání desek] relativistickými rychlostmi. Zde popíšeme co se děje. Při pomalých rychlostech moře virtuálních částic se může snadno přizpůsobit pohybu zrcadla a pokračuje v příchodu do existence v párech a pak mizí, když se vzájemně anihiluje.

Jenže za velmi maličkou chviličku se znovu z vakua částice vynořují a těžko říct, zda jde o tytéž páry (částic či fotonů), které se předtím zanořily nebo zda jde o jiné!

Avšak když rychlost [frekvence kmitů] zrcadla soupeří s rychlostí fotonů, jinak řečeno při relativistických rychlostech, některé fotony [!] se oddělí od svých partnerů [vynořené páry se rozloučí, jeden partner trvale vyletí a druhý trvale „spadne“ dovnitř] a tedy nedojde k anihiliaci. Ony virtuální fotony [jež jsou svou podstatou totožné s virtuálními částicemi (vakua)] se stanou reálnými a zrcadlo [ne–ne! vakuum!] začne produkovat světlo [kdy to vzniklé světlo se odráží od desek – jako od zrcadel (odtud název „zrcadla).“ Zrcadla (desky) „září“ podobně jako Měsíc, který žádné světlo nevytváří, ale odráží světlo ze Slunce.]

To je teorie. Problém je v praktikování pohybu [kmitání] zrcadla [desky; obecně: tělesa] relativistickými rychlostmi.

Ale Wilson a kol. si vyhrnuli rukávy. Místo běžného zrcadla použili přenosového vedení, spojeného se supravodivým interferenčním zařízením čili se SQUID (Superconducting QUantum Interference Device). Maličkými změnami SQUIDu měnili efektivní (účinnou) délku vodiče a tato změna je ekvivalentní pohybu [kmitání] elektromagnetického zrcadla.

Pojem „elektromagnetické zrcadlo“ se nyní týká vakua mezi deskami a vně nich a nikoli těch desek. Jinde se totiž píše o vzniku světla z vakua. Střídáním – a to dokonce opakovaným – významů téhož slova vytvoříme u laiků (a dokonce u některých odborníků) zmatek v hlavě. Když ovšem místo termínu „elektromagnetické zrcadlo“ použijeme výraz „elektromagnetické vakuum“, dostáváme se přímo do našeho náčrtu teorie.

Modulací SQUIDu GHz [gigahertzovými] frekvencemi se zrcadlo [myšleně] pohybuje tam a zpět [neboli kmitá]. K získání představy o měřítku, [uveďme že] přenosový vodič je jenom 100 mikrometrů [neboli 0,1 mm] dlouhý a „zrcadlo“ [vlastně supravodič, který zrcadlo = vakuum mezi deskami – modeluje] se pohybuje vzdáleností [kmitá v rozmezí] asi nanometru [miliontiny mm]. Ale vzniklý poměr/podíl [stovky mikrometrů a jednoho nanometru], znamená, že to dosahuje rychlosti blížící se pěti procentům rychlosti světla.

Wilson a kol, maje perfektní techniku pohybujícího se zrcadla [ve skutečnosti měli supravodivý obvod, který simuloval kmitající „zrcadlo“], museli všechno ochladit [na teplotu, při níž se vyskytuje supravodivost], pak seděli opařeni a zírali na fotony [v originálu je „look for“, což znamená „hledali“, ale to nedává smysl, protože ty fotony nemuseli hledat, ony tam vylétaly! Vizte další větu:]. Při dostatečné jistotě spatřili mikrovlnné fotony, vynořující se ze zrcadla [z vakua!!], jak bylo předpovězeno.

Ukončili krátkým závěrem: „Věříme, že tyto výsledky představují zcela první experimentální pozorování dynamického Casimirova jevu.

Působivý závěr!

Silně působivý! Jenže pouze s mými poznámkami. Bez nich by článek byl spíše matoucí.

 

Odkaz:

arxiv.org/abs/1105.4714: Observation of the Dynamical Casimir Effect in a Superconducting Circuit

 

 

Z mých odpovědí

 

Proč se pořád opakuje, že vakuum není prázdné?

Stručná odpověď zní: protože opravdu prázdné není. Podrobněji: Pojem „vakuum“ se používá ve významu „technické vakuum“, lidově „vzduchoprázdno“, které vzniká vysáváním vzduchu (a prachu) z uzavřeného prostoru. Toto technické vakuum se nachází v baňkách žárovek, v dutině termosky či kalorimetru (mezi dvěma skleněnými stěnami), uvnitř elektronek – např. uvnitř obrazovky a jinde – v tzv. vakuových technických zařízeních. „Vakuum“ má ovšem i význam „kvantové vakuum“, které se nachází v mezihvězdném a v mezigalaktickém prostoru. V těchto místech nejsou žádné částice (elektrony, protony a neutrony) a proto zde chybí „hmota“ (látka). Avšak nechybí zde energie. Ani „uprostřed“ obrovských „voids“ (česky: „prázdnot“), která jsou mezi vlákny galaxií a kde světlo (EM energie) z těch galaxií je tak „řídké“, že se nedá mluvit o hustotě (látky; označované a rovnající se podílu hmotnosti objemem). V těchto místech velmi přesně a mezi hvězdami i dost přesně na Zemi umělé kvantové vakuum – vykazuje velkou hustotu energie (nikoli velkou hustotu látky!) – a to k překvapení fyziků značné velikosti! Z principu neurčitosti plyne, že i v „prostředí“, z něhož jsme odstranili všechny částice látky, tedy ve vakuu, nemůže být hustota energie nulová. Naopak se z kvantové teorie a z četných pokusů v této oblasti se jeví, že hustota energie (kvantového) vakua je obrovská!

Fakt, že se světlo (elektromagnetické vlnění) nešíří světlonosným éterem (protože ten neexistuje) – vedl k názoru, že se šíří vakuem jakožto prázdnotou. Z toho vyplývalo, že vakuum (kosmické, kvantové) rovná se prázdnota. Jenomže to není pravda! Toto vakuum je tvořeno bouřlivě se vynořujícími a vzápětí zanořujícími virtuálními částicemi. Za tyto částice se považovaly elektronové-pozitronové páry. Nyní však vědci tvrdí, že ono vynořování/zanořování se týká – také či spíše – fotonů. Tzn., jeví se, že kvantové vakuum je tvořeno „mořem“ (velkým množstvím) virtuálních fotonů.

O frekvenci fotonů, které vytvářejí (kvantové) vakuum se nemluví. Je však zřejmé, že bude velmi vysoká – a proto ji neumíme detekovat. Jakmile vyslovíme termín „frekvence“ máme na mysli vlnění. Ve své teorii (jejíž základy jsem zdědil) předpokládám – teď už zcela shodně s experimenty s vynořením skutečných fotonů – že „vakuum“ je základní vlnění. Toto vlnění je určitou nosnou vlnou, na níž jsou namodulovány vlny a částice, které běžně pozorujeme. Těmi vlnami jsou elektromagnetické vlny různých frekvencí, přičemž část spektra těchto frekvencí se nazývá světlo či přesněji viditelné světlo. Jinou částí je třeba RTG záření. Přenos detekovatelného záření (různých frekvencí) bychom tedy mohli srovnat s přenosem televizní nosnou vlnou, která má vysokou frekvenci a na ní jsou namodulovány „obrazové“ a „zvukové“ frekvence – které jsou nižší než ta nosná frekvence. Tak jako televizní přenos se neuskutečňuje pomocí nízkých (skutečně obrazových a zvukových) frekvencí ale pomocí nosné vlny, tak se i přenos zjistitelného EM záření v kosmu děje pomocí základního vlnění = „(kvantového) vakua.“

Jeví se, že jsem zapomněl na částice látky – jak ty se „vynořují“ z vakua. Nezapomněl, ale vysvětlovat něco, čemu ani slovutní kvantoví fyzici nerozumí, to se mi asi nepodaří. Tito vědci totiž sice vědí, že existuje vlnově kvantový dualismus, ale že by to dokázali vysvětlit i laikům, to už ne. Ono platí, že když něco neumíme vysvětlit, tak tomu sami vlastně nerozumíme. Je světlo vlnění nebo tok částic? Žádné „nebo“, je to obojí! Je elektron částice nebo je to „vlna“? Odpověď je stená: Žádné „nebo“, je obojím! To je ten dualismus. Všichni odborníci vědí, že bychom jej neměli mít, ale zároveň vědí, že nic jiného nemáme k dispozici!

V případě „vakua“ jsme na tom stejně. Jestliže – podle mě – kvantové vakuum je vlastně základním vlněním, tak současně je tokem základních fotonů (kvant základní energie). Zase dualismus vlna-částice! Jenom náznakem východiska je doporučení, abychom si – i když podvědomě – nepředstavovali látkovou částici (např. elektron) jako nějakou částečku látky („hmoty“), jako jakousi maličkou „kuličku“ (nebo že by „bramboroidek“?) látky. Látka je sice dělitelná, ale ty její „díly“ tj. protony, neutrony a elektrony (a ještě silněji kvarky) nejsou nějakými „částečkami“ jakožto „droboučkými pilinami.“ Avšak: anglický název částečky je „particle“ a anglický termín „částice“ je rovněž „particle“. Konečně, gramatický / významový rozdíl mezi termínem „částice“ a termínem „částečka“ je naprosto zanedbatelný.

 

Jde si aspoň teoreticky představit fyzikální, úplně prázdný prostor, bez hmoty a energie, čili i odstíněný od jakéhokoliv vlnění? Prostor, kde NENÍ VŮBEC NIC?

Fyzikální prostor nemůže být prázdný. Zato o matematickém (geometrickém) prostoru, který se ve fyzice používá např. ke znázornění polohy tělesa – zjednodušeného na hmotný bod – se dá říct, že takový prostor existuje, ovšem jenom myšleně. Fyzikální prostor nemůže reálně existovat bez hmoty či energie (např. zářivé). Každá „hmota“ zabírá určitý prostor, rovněž energie zabírá prostor. Nejde to fyzikálně roztrhnout. Pohyb „hmotného bodu“ myšleným (geometrickým) prostorem si můžeme představit, popř. nakreslit sled obrázků a z těch obrázků můžeme sestavit film – jenže to je fikce.  Skutečný pohyb auta (vlaku, planety,….) můžeme zachytit na filmu a půjde o reálný pohyb (už to nebude fikce) – protože nepůjde o pohyb geometrickým (myšleným) prostorem, ale o pohyb reálným (fyzikálním) prostorem. Tyto dva prostory bychom neměli zaměňovat. Místo v kosmu, v němž by nebylo vůbec nic, ani (kvantové) vakuum, neexistuje.

Lze dodat, že vakuum není totéž co éter (světlonosný éter). Jak jsem uvedl výše, vakuum je základní elektromagnetické vlnění – děsivě krátkých vlnových délek – a proto (zatím) nezachytitelné. Je to tedy implicitní (skrytá) forma hmoty/energie.

V dalším objasnění mého přístupu k „vakuu“ by mohla pomoci první část knížky „Vakuum jako základ všeho hmotného“, nazvaná „Prázdný prostor nejen, že prázdný není, ale je dokonce základní formou hmoty.“

 

 

 

Oscilace v dynamickém Casimirovu jevu

 

V textech, z nichž jsem čerpal, se naznačuje nebo výslovně uvádí, že „pohyb“ čili oscilace vakua mezi Casimirovými deskami se vyvolává oscilacemi těch desek. Toto tvrzení je dobře ilustrováno v „Dynamických Casimirových jevech“, odkud část obrázků přejímám a umisťuji všechny do obr. 4.

Ukazuje se, že k vynoření fotonů z vakua dochází při relativistických rychlostech. Ve výše uvedených experimentech šlo o rychlosti rovné pěti procentům rychlost světla. Na takové rychlosti nebudeme umět urychlit nějaké Casimirovy desky, které by „generovaly“ z vakua nějaký významný výkon. To také můžeme číst v  Maclayovu článku: „Naneštěstí koncipovaná metoda v současnosti poskytuje droboučké postrčení.“ (Vizte také výše, zde to opakuji). Přesto existuje praktický výzkum, jak naznačuje níže uvedený text.

 

 

Využití energie vakua k pohonu technických zařízení

 

Na světě existuje celá řada „snílků“, kteří se snaží o konstruování motorů, beroucích energii z vakua. O tom je na internetu záznam, např.  Energy generators sourcing energy from a Vacuum (Zero Point Energy...; Volná energie a evoluce lidstva - Jedno.Duchost.cz; Quantum Energy Generator podle Teslova patentu - OrgoNet - Blogspot; Rezonanční motor – zdroj energie budoucnosti – verze II. | NWOO.ORG; Je to tady! Dokumentace ke stažení zdarma: Generátor na kvantovou...

O těchto zařízeních však v odborných kruzích panují silné pochybnosti. Svého času jsem se zabýval „Bezpohybovým generátorem MEG“, jehož funkci autor popsal zde. K odmítavému postoji fyziků pravděpodobně přispělo použití neodborných/zavádějících pojmů. Píše se tam o tzv. volné energii, což je pro fyziky naprosto špatný termín, nebo o „součiniteli výkonu“ (pro nějž je správný termín „účinnost“). Uvádí se, že součinitel výkonu čili účinnost zařízení je větší než jedna čili nad 100%, což ovšem porušuje zákon zachování energie. I když autor výslovně píše, že nejde o žádné perpetum mobile, jeví se něco horšího. Totiž, že jde o zařízení, které navíc energii dodává, tedy že jde o pohon na úkor ničeho, jako by bez vlivu mechanického tření nebo hysterezních ztrát (energie spotřebované na střídavé magnetování plechů, z nichž se zařízení skládá, energie, která se mění na teplo) nebo ztrát vířivými proudy (proudů v materiálu plechů, indukovaných střídavým nebo nějak proměnným elektrickým proudem ve vodičích navinutých na tom materiálu, energie měnící se rovněž na teplo).

Jestliže tato zařízení odmítneme jako podvod, budeme překvapeni teorií o možnosti pohonu kosmických sond/lodí na základě „čerpání“ energie z vakua – na základě dynamického Casimirova jevu (vizte výše). Praktické experimenty, které se na základě této teorie provádějí v  NASA, mají však nevalné výsledky. Potřebná „tažná síla“ reaktivních motorů je příliš malá. Kmitající deska je zde nahrazena kuželovitou „nádobou“, poněkud připomínající trysku raketového motoru. V otevřené kuželovité dutině se vyvolávají oscilace kvantového vakua, tvořícího onu dutinu, mechanickým kmitáním části stěny oné „trysky.“

Je zřejmé, že mechanickými oscilacemi nějaké části kovového „zrcadla“ se nedají vyrobit patřičně účinné kmity onoho vakua a že tedy dochází k velmi slabému dynamickému Casimirovu jevu.

Takže simulace, popsaná v  kapitolkách tohoto textu „Něco z ničeho…“ a „První pozorování dynamického …“ (vizte výše) je přímo geniální! Popsané experimenty dokazují, že energii – zatím ve formě mikrovlnného „světla“ – lze získat z (kvantového) vakua! Nejsou nutné žádné „zdroje světla“, tj. zářící tělesa! V souvislosti s touto tvůrčí schopností vakua – ovšem řízenou, vyvolávanou – můžeme předpokládat vznik CMB (mikrovlnného záření kosmického „pozadí“) z kosmického vakua, aniž bychom toto záření považovali za relikt velkého třesku! Mikrovlnné záření v uvedených experimentech je stejně mikrovlnné jako ve vesmíru!

Závěrem opakuji výstrahu, kterou Sacharov formuloval: „Takové pokusy by měly být zakázány!“ Proč? Je-li hustota energie kvantového vakua 10^98 kg/m^3 a kdyby došlo k jejímu úplnému či náhlému uvolnění, „znamenalo by to zřejmý tlak, který by zcela roztrhl vesmír.“ A tak opakuji:

Otče náš, neuveď nás (tj. nenechej nás – nikoho nevyjímaje) v pokušení, ale zbav nás od zlého! Amen!

 

 

*

 

Druhá část – Světlo hvězd a čas

 

Problém času letu světla

 

Následující text vychází z mých poznámek k překladu přepisu přednášky J. G. Hartnetta, která je na videu https://www.youtube.com/watch?v=nafivfECn-E. Přepis, pořízený Pavlem Ackermanem a jeho překlad je čistě soukromý, jen z něho něco ocituji, ale své poznámky k němu zpracovávám níže.

Kreacionisté mladého vesmíru jsou přesvědčeni, že vesmír stvořil Bůh před asi 6000 lety, že jeho tvorba zabrala šest 24hodinových dnů a proběhla přesně v  pořadí, uvedeném v Genesis, v kapitole 1. Tuto víru kritizují sekulární vědci, ale také řada věřících křesťanů jako scestnou, neodpovídající moderním kosmologickým poznatkům. Pojem „moderní kosmologické poznatky“ ponechám do následující kapitolky a soustředím se na problém času letu světla, který je silným argumentem proti onomu kreacionistikému přesvědčení. Navíc samotní kreacionisté připouštějí, že je to problém i pro ně. Ale pokoušejí se jej řešit.

Argument problému zní asi takto: Jak může k Zemi doletět světlo z objektů vzdálených miliony a miliardy světelných let, jestliže je vesmír starý jenom asi 6000 let? K tomu opakuji, že světelný rok je vzdálenost, kterou světlo uletí za rok. Daná námitka tedy může změnit např. takto: Objekty, jako jsou galaxie, jsou tím starší, čím jsou vzdálenější, a poněvadž vidíme některé vzdálené až miliardy světelných let, nemůže být vesmír tak mladý, jak kreacionisté tvrdí. Tato námitka, i když různě formulovaná, se nazývá problém času letu světla.

O řešeních tohoto problému pan profesor Hartnett uvádí: „Mám je seřazeny podle pořadí, počítaje dolů, od čísla pět, mnou nefavorizovaného, po číslo jedna, mnou favorizovaného. Prvním čili řešením číslo pět je rozpad c, že rychlost světla během času klesala. Takže v minulosti musela být mnohem větší a klesala podle pokračujícího času ve vesmíru. Číslo čtyři: Všechno světlo, které vidíme ze všech galaxií, bylo stvořeno následujícím způsobem. Všechny světelné paprsky byly stvořeny při svém letu. Číslo tři: hodiny běžely mnohem rychleji tam ve vesmíru než hodiny na Zemi. Číslo dvě: Hodiny na Zemi během tvorby běžely mnohem pomaleji na Zemi než mimo ni ve vesmíru. A číslo jedna: konvence toku času.“

J. G. Hartnett vlastně tvrdí, že správné řešení je jeho vlastní, které označuje číslem 1, a všechna ostatní řešení zamítá. Všimnu si řešení, označeného čtverkou. Toto řešení „znamená, že Bůh stvořil celý paprsek světla současně s hvězdou.“ Stejně jako oponenti se pan profesor domnívá, že pak by paprsek někdy nesl informaci o hvězdě, která podle kreacionistů neexistovala. Tato námitka však bude platit, jen když budeme předpokládat, že světlo bez zdroje nemůže existovat. Jenže světlo bez „zdroje“ existovat může! Podle mého námětu teorie je „světlo“ (EM záření) jen jinou modifikací téže energie jako jsou tělesa (hvězdy), totiž modifikací či modulací základního vlnění (energie) – nazvaného nešťastně „vakuum“! O získání „světla“ („přímo“) z vakua píší články v předchozí části „Světlo z vakua.“ Bůh nejprve stvořil „vakuum“ (+ „planetu“ Zemi) a pak to „vakuum“ modifikoval na měřitelné formy této základní formy hmoty/energie a začal světlem. Pokračoval rostlinami na Zemi a teprve pak vytvořil hvězdy (včetně Slunce).

Řešení předpokladem změny rychlosti světla, zrychleného toku času na Zemi nebo ve vesmíru zamítám stejně jako pan profesor.  Vítám opuštění teorie prudké počáteční expanze vesmíru, prvního modelu Russa Humphreyse. Tento model byl postaven na nesprávné interpretaci sedmnácti biblických veršů, která „obsahují slova „roztažení“, „rozvinutí“, ale když se podíváme na rozsah významů těchto slov při návratu do původního hebrejského textu, terminologie je vkládá do souvislosti se stanem nebo baldachýnem nebo oponou. Ve skutečnosti nemají význam kosmologické expanze, protože Hebrejové důvěrně znali takové věci jako stany a materiály, které se nemohly rozpínat příliš. Určitě to není nic podobného gumovému balónu – analogii kosmologie velkého třesku.

Pan profesor uvádí, že napnutí stanu, modelující napětí kosmického prostoru, mohlo zvětšit rozměry stanového plátna jen o málo procent. Rozměry stanu však nerostou vůbec; stan je nejprve složený, aby při přenášení (v batohu) nezabíral moc místa, potom jej tramp (voják, skaut) rozbalí a napne – napínacími šňůrami vůči zatlučeným kolíkům. Stan musí být napnutý, jinak by do něj pršelo a fučelo – k obývání by se nehodil a vítr by jej brzy odnesl!

Už v původní teorii, kterou jsem zdědil, je uvedeno, že kosmický prostor, tvořený „vakuem“ je charakterizován napětím. Analogie s napínáním plátna stanu (trampského, skautského, sokolského, vojenského) při jeho stavbě je úžasná! Děsně moderní! A navíc: jinak se vlastně vesmírný prostor popsat nedá! Řeč o rozpínání (expanzi) prostoru je blábolení a ne fyzika! Zato „napětí (kosmického) prostoru“ – to je jiná káva!!

J. G. Hartnett místo obvyklé Einsteinovy konvence synchronnosti (ESC) navrhuje Lyellovu Asynchronní konvenci synchronnosti (ASC)

Změnou dohody, v našem případě změnou konvence ESC na ASC, se na jevu – v našem případě na  šíření světla – nezmění vůbec nic. Hartnett sám uvádí. „Ale rád bych zdůraznil, že to je jenom volba konvence, konvence měření času. Je to [dohoda] o tom, jak měříme čas výskytu událostí.“ Opakuje to několikrát. Přece způsob měření jevu není totéž co jev sám!

Konvence měření času nijak neovlivní skutečný dolet světla. Pokud předpokládáme prioritu těles (hvězd) před světlem (z nich) a neuvážíme, že světlo (EM záření) může existovat nezávisle, zapomeneme, že může být vytvářeno „přímo“ z vakua – pochopitelně, že v kosmu Bohem.

Zavedení ASC je pochybené už jen názvem: Asynchronní konvence synchronnosti. Na druhé straně J. G. H. uvádí: „Čas letu vzdáleným vesmírem při ESC zabírá miliony nebo miliardy let, nějakým způsobem předává [místo ztrácí“] energii a proto se [světlo] stává rudě posunutým.“ Ten způsob je podle mě tento: K modulaci základního vlnění (jakožto „nosné vlny“) je zapotřebí energie. Ta energie se bere z modulujícího světla, které je základním vlněním přenášeno, tedy to „světlo“ má energii tím nižší, čím déle musí letět, čili čím je „zdroj“ vzdálenější. Tak to platí pro „celý paprsek“ – a také že ukazuje chemické složení příslušné hvězdy na celé své „dráze“. Proč by se mělo záření a hvězda, které k sobě patří, nějak lišit? Vždyť jsou stejné fyzikální podstaty! Energie ve formě záření je fyzikálně podle pana Einsteina tatáž jako energie ve formě tělesa. A její modifikace je sice pro různé hvězdy (a „jejich“ záření) poněkud odlišná, ale pro jednu určitou hvězdu + záření se tyto dvě formy energie shodují co do chemického složení! Takto Bůh určil „přírodní“ zákony! Včetně fyzikálních a logických. Červený posuv spektra světla závisí na vzdálenosti „zdroje“, který ovšem skutečným zdrojem světla nemusí být. Zákonitost platí bez ohledu na prioritu dvou různých forem téže entity.

 

 

Problém horizontu

 

Obhájci „standardního modelu“ čili modelu velkého třesku a s nimi i jiní, včetně některých křesťanů, předkládají kreacionistům problém času letu světla, jako by jejich přesvědčení, tj. teorie velkého třesku, problém tohoto druhu nemělo. Jenže má! V onom „většinovém“ modelu nese název „problém horizontu.“

Mikrovlnné záření kosmického pozadí – CMB – je téměř homogenní, vykazuje jen maličké vzájemné odchylky od „průměru.“ Nejčastěji se toto záření charakterizuje teplotou. Teplotní rozdíly CMB na různých místech vesmíru se pohybuje v rozmezí ±0,00057 kelvinů (od střední hodnoty 2,72548 K). Hodnoty teplot CMB na různých místech kosmu, i velmi vzdálených – tj. na „opačných stranách“ vesmíru – se od sebe liší o pouhých asi 12 desetitisícin kelvina (stupně Celsia). To je úžasně malý rozdíl!

Přitom se CMB pokládá za zbytek čili relikt velkého třesku či jeho „dosvit.“ Jak to, že se teplota na různých místech vyrovnala na skoro tutéž? Tepelný tok z jednoho místa na jiné se může šířit maximálně rychlostí světla. Když jsou ta různá místa od sebe vzdálena např. 15 miliard světelných roků, nemůže se záření z jednoho místa na jiné dostat za asi 14 miliard let, což je podle zastánců velkého třesku věk vesmíru – vyjádřený přibližně.

Překládané řešení spočívá v  prudkém rozpínání. Těsně po velkém třesku byla teplota v nepatrném objemu tehdejšího vesmíru pochopitelně všude přesně stejná. Pak se vesmír prudce rozpínal, dokonce rychlostí několikrát převyšující rychlost světla, a místa se stejnou teplotou (i když všude klesající) se od sebe velice vzdálila, ale zachovala si stejnou teplotu (jen s nepatrnými odchylkami) i dnes. Tak asi vypadá řešení problému horizontu. Název je odvozen od faktu, že místa, vzájemně vzdálená několik miliard světelných let, jsou od sebe „za horizontem.“

Jak je vidět, jde vlastně o tentýž problém, o problém času letu světla. V jeho řešení prudkou expanzí je však kardinální chyba – a to v  rychlosti větší než světelná. Zastánci „standardu“ si toho jsou vědomi a říkají, že jde o rozpínání prázdného prostoru, který takovou rychlostí rozpínat může. Prázdný prostor nemá hmotnost, která už při rychlosti světla přesahuje všechny meze, neboli je nekonečně velká. Jenže kosmický prostor při onom prudkém rozpínání, zvaném inflační, prázdný nebyl! Naopak byla to velice velmi hustá „žhavá koule“, jak vyznavači velkého třesku sami tvrdí!  Toto tvrzení však nedávají do souvislosti s  tvrzením o inflačním rozpínání a zakrývají to úchvatným líčením o tvorbě malých a rostoucích shluků prvotní hmoty-energie, postupně se měnících na galaxie. Avšak přemýšliví lidé si uvedeného rozporu všimli a proto říkají, že to je problém! Takhle to nemohlo probíhat – proti přírodním zákonům! Zastánci teorie velkého třesku však jiné řešení nemají.

Mnou předkládané řešení je zároveň kreacionistické i odpovídající Einsteinovu poznatku, že „hmota“ i „energie“ je tatáž fyzikální entita, lišící se pouze kvantitou! Tento poznatek je všemi vědci uznáván jako „Einsteinova ekvivalence hmoty a energie“ – ne proto, že ji vyslovil Einstein, ale proto, že to je pravda! Ve všech jaderných elektrárnách se časově minimálně milionkrát potvrzuje! Výše uvedené zprávy v první části tohoto textu uvádějí jiné potvrzení: energie, skryté ve „vakuu“, jež se může proměňovat na elektromagnetickou pozorovatelnou! A je úplně jedno, jak výsledek nazveme, zda „mikrovlnné záření“ nebo „mikrovlnné světlo“! Při nějakém budoucím experimentu získáme např. „viditelné světlo“ nebo možná „gama záření“ či „gama světlo.“ Takový předpoklad přece můžeme docela „klidně“ vyslovit. Nebo ne?

Když ovšem uvážíme do důsledku uvedený Einsteinův poznatek, tak „musíme“ připustit i vznik reálných částic (elektronů, protonů a neutronů) neboli částic „hmoty.“ A z čeho? Z téže entity jako u získání mikrovlnných fotonů, tj. z „vakua“!!

Když to připustíme – protože to neodporuje žádnému „přírodnímu“ zákonu – tak vysvitne výše uvedené Sacharovovo varování. Dalším logickým krokem je – už potřetí – prosba:

Otče náš, neuveď nás (tj. nenechej nás – nikoho nevyjímaje) v pokušení, ale zbav nás od zlého! Amen!

 

 

*

 

Závěr: Vesmír z něčeho nebo z ničeho?

 

Pojem „něco“ je mlhavý. Při tvrzení, že vesmír se vynořil z něčeho, se skoro každý zeptá: „A z čeho konkrétně?“ Odpověď, že hmotný vesmír vznikl z hmoty znamená tautologii, protože nehmotná hmota je nesmysl. Ostatně, velmi mnoho fyziků tvrdí, že vesmír vznikl z ničeho. Zcela souhlasně s teology – ex nihilo.  Jenže tyto dvě skupiny chápou význam slova „nic“ rozdílně.

K překvapení laiků sami fyzikové a zejména kosmologové ztotožňují termín „nic“ s termínem „vakuum“. Jak je patrné z tohoto textu, ale i z mnoha jiných, vakuum či kvantové vakuum nic nebo prázdnota není! Tvrzení, že vesmír se vynořil z ničeho jakožto z vakua ovšem vede k otázce: A z čeho vzniklo to vakuum? Jestliže je hmotné jako je hmotný vesmír, tak se dostáváme k předchozímu odstavci, k tautologii.

Odpověď, že vesmír vznikl samovolně z ničeho jakožto absolutně absolutní prázdnoty, odporuje zákonu zachování energie-hmoty. Tento zákon zní: „Energie (či hmota nebo energie – hmota) nemůže vznikat z ničeho a zanikat do ničeho.“ To ví také Lawrence Kraussspolu s dalšími ateisty – a proto barvitě líčí „Vesmír z ničeho“ a přitom šikovně mění význam slova „nic.“  Jednou to znamená absolutní prázdnotu, neobsahující vůbec nic, a jindy to znamená vakuum – chápané jako „prázdný prostor“ nebo „prázdnota.“ Přitom však píše o fluktuacích a o jedné velmi mohutné fluktuaci, která se změnila na částice čili na vesmír. Jenomže jakmile užijeme termínu „fluktuace“, tak se to týká vakua (či kvantového vakua) – přesněji jeho částic – a nikoli absolutní nicoty, neobsahující vůbec nic. Tato absolutně absolutní prázdnota přece nemůže vykazovat fluktuace. Fluktuace vakua je jiný výraz pro „vření“ virtuálních částic či fotonů vakua. Jak ukazují experimenty, mohou se virtuální fotony změnit na reálné, čili vakuum může fotony vyzařovat. Tyto fotony se odrážejí od nějakého „zrcadla“ a nám se zdá, že září to zrcadlo, ale přece zrcadlo nezáří, nýbrž záření odráží!

Nějak jsem vynechal zdůvodnění přídavného jména „kvantové“ v souvislosti s vakuem. Toto slovo používáme v případě, když chceme zdůraznit, že světlo (EM záření) nebo látka („hmota“) je kvantována, skládá se z „dávek“ či „balíčků“ neboli odborně z kvant. Skladba těchto entit není plynulá, ale je „zrnitá.“ Nemůže existovat libovolná velikost hmoty nebo energie, existovat mohou jen určité velikosti, které jsou odstupňované neboli kvantované. Je to podobné počtu reálných objektů. Ten počet může být vyjádřen přirozeným číslem (1, 2, 3, atd.) ale nemůže existovat počet předmětů (stromů, domů, aut, žáků, atd.) rovný např. 7,85214 nebo 0,123.

Vesmír, tj. vakuum, Země, světlo čili EM záření, hvězdy a galaxie, tvorové včetně člověka, nevznikl samovolně z ničeho, nějakými samovolnými fluktuacemi absolutní prázdnoty, která byla současně singularitou s obrovskou hmotností či energií a proto vytvořila velký třesk. Navíc, nemůže platit, že vzniklý vesmír o obrovské hmotnosti a teplotě se rozpínal nadsvětelnou rychlostí.   Tento vesmír z absolutní nicoty stvořil Bůh, vytvořil (kvantové) vakuum, Zemi, světlo, rostliny, hvězdy, zvířata a lidi. Ke tvorbě je totiž zapotřebí informací – co se má vytvořit, v jakém sledu a jakým způsobem. Těchto informací je v případě tvorby vesmíru zapotřebí obrovské množství.

K tvorbě  světla z vakua v uvedených experimentech bylo zapotřebí vědců s tvůrčími schopnostmi. Dalším bádáním se vyjasní možnost tvorby reálných částic z vakua, místo dosavadního záření nastane vynoření látky („hmoty“). Vznik těchto entit, ovšem řízený, přitom nepotřebuje miliardy let! Jakmile experimentátoři sestaví patřičné obvody a seřídí potřebné podmínky, světlo z vakua vytvoří ještě tentýž den! Není důvod k domněnce, že tvorba jiných entit téže fyzikální podstaty, by měla probíhat déle a dokonce miliardy let.

Na konec dva citáty B. Pascala: „V této době je pravda tak zatemněná a lež tak zavedená, že pravdu může poznat jen ten, kdo ji miluje.“

„Štěstí není ani mimo nás, ani v nás – je v Bohu.“

ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU

 

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich