Mechanická síla z vakua
Kosmická loď
(sonda) Gedanken operující použitím kvantového vakua
(Dynamický Casimirův jev)
Výňatek z článku G. Jordana
Maclaye + moje poznámky
Maclay, G., J., A Gedanken spacecraft that operates using the quantum vacuum
(Dynamic
Casimir effect); 2003; https://arxiv.org/pdf/physics/0303108.pdf
Téměř
nekonečně velká hustota energie nulového bodu [tj.
energie vakua] je jednoduchým a neúprosným důsledkem kvantové teorie,
ale to přináší záhadnou neslučitelnost s jinou dobře ověřenou teorií, s obecnou
relativitou. Z kvantové teorie vychází rovna 10^95 g/cm^3 [10^98 kg/m^3]
– vyjádřeno hmotnostně, kdežto z obecné relativity 10^–29 g/cm^3 –
vyjádřeno hmotnostně, což
způsobuje nesouhlas mezi oběma dobře ověřenými teoriemi o 120 číselných
řádů!
To první
uvedené číslo je přímo hrůzostrašné a uvažuje se, že by znamenalo zřejmý
tlak, který by zcela roztrhl vesmír.
Proto se bere
vážně ta druhá hodnota. Přitom je zřejmé, že nesouhlas mezi oběma hodnotami je
děsivý a signalizuje, že někde je hrubá chyba. Jenže nikdo z renomovaných
vědců neví kde. Jestliže je hodnota 10^98 kg/m^3 správná, znamená to, že
vakuu je skryta závratně veliká hustota energie.
Extrakce tahu z kvantového vakua použitím stlačeného světla
Yoshinari Minami; January 2007
Gravitace a setrvačnost jsou vyvolanými
účinky, způsobenými změnami ve fluktuující energii kvantového vakua, když je přítomna hmota/látka. Gravitace a
setrvačnost hmoty/látky pochází z elektromagnetické
interakce mezi polem nulového bodu (ZPF) a kvarky
a elektrony, budujícími atomy. Zvláště přitažlivá gravitační síla je příbuzná indukované van der Waalsově a Casimirově síle. To
hraje úspěšnou roli vzhledem k jemné struktuře vakua.
Jestliže gravitace a setrvačnost je způsobena změnami kvantového vakua, nemůže být způsobena nějakou přitažlivostí těles („hmoty“). Vakuem indukovaná Casimirova síla neindukuje přitažlivou sílu Casimirových desek (těles). Neboť:
Vakuum mění strukturu ve smyslu, že hustota energie … není prostorově homogenní. Jak by nehomogenita energie vakua (ZPF) mohla vyvolávat přitažlivost desek?
Ledaže bychom si větu „Gravitace a setrvačnost hmoty/látky pochází z elektromagnetické interakce mezi polem nulového bodu (ZPF) a kvarky a elektrony, budujícími atomy“ vysvětlovali takto: ZPF (vakuum) interaguje se základními částicemi „hmoty“ tak, že v těchto částicích indukuje přitažlivost. Částice se potom vzájemně přitahují. Jenže nikdy se jednotlivé kvarky vzájemně nepřitáhnou k sobě a „prázdnota“ mezi nimi (podle „standardu“) pořád existuje!
Podívejme se nyní na mechanickou analogii Casimirova jevu:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Water_wave_analogue_of_Casimir_effect.ogv: Mechanické
stojaté vlny vně desek tlačí desky k sobě proti vlnám mezi deskami.
Indukují tyto vlny nějakou přitažlivost desek?? Nebo přitažlivost kvarků a elektronů, z nichž jsou desky složeny?
U vlastního Casimirova jevu jde o „vlny“ vakua – které nejsou
mechanické, ale elektromagnetické (EM). Pravda, EM vlny mohou něco indukovat –
jenže to „něco“ není přitažlivost, ale elektrický proud (ve vodiči). Ten zpětně
indukuje EM pole (kolem vodiče).
Tak jako mechanické
vlny neindukují přitažlivost desek, tak ani EM vlny ji neindukují! Proč by se
nemohla ta přitažlivost indukovat v prostoru mezi jádrem a elektrony? Představa, že tento prostor je prázdný a
že tudíž základní částice atomu jsou jakési „ostrůvky“ („kuličky“) „hmoty“ je
naprosto falešná.
Vsuvka: Částice nebo vlny?
Mezi částicemi a vlnami není tak nepřekonatelný rozdíl, jak se obvykle myslí. Jestliže položíme známou otázku, zda světlo je vlnění nebo tok částic (zvaných fotony), dostaneme rovněž známou odpověď: „Žádné nebo, je to obojí!“ Na opačnou otázku, zda např. elektrony jsou částicemi nebo vlněním můžeme dost směle odpovědět, že obojí. Rozdíl je pouze kvantitativní, podstata je tatáž: energie. Rozhodně látka („hmota“) není tvořena jednotlivými elektrony, protony a neutrony, jakožto „body“ (či „kuličkami“) mezi nimiž by byly obrovské „mezery“či „prázdný prostor.“
X. Borg na svých stránkách*
to popisuje takto: „Je pravda, že EM vlny
nemají strukturu a plynule kmitají“, ale to se týká jen postupných vln.
„Uzly na stojaté vlně struktury vytvářejí.“ „Když je objekt nucen do rezonančních kmitů jednou ze svých přirozených
frekvencí, kmitá takovým způsobem, že je vytvářena v celém objektu stojatá vlna.“„V atomu není struktura tvořena … známými
částicemi, ale elektromagnetickými vlnami ve vakuu. Konečný výsledek, struktura
stojaté vlny, má setrvačnost a je to reakce na vnější EM
vlny. Takže částice jsou bodové účinky uzlů stojatých vln.“ Tato svá
tvrzení doprovází obrázkem, srovnávajícím mnohonásobné zvětšení špičky
platinové jehly a tugstenové špičly
s obrázkem stojatých vln na hladině vody v kruhové nádobě. Viz obr.
* Borg, X., From Wales to particles by standing Wales in space, http://blazelabs.com/f-p-wave.asp
Konec vsuvky, pokračování v článku „Extrakce tahu z kvantového vakua …“
… tlaková síla v polním pohonu odkazuje na reakci s prostoročasem samým (tj. s vakuem), kdy generuje pohonnou sílu. Pohonná síla jako tlaková síla vzniká z interakce s prostoročasem kolem kosmické lodi a kosmickou lodí samotnou, kdy kosmická loď je poháněna v prostoročasové struktuře.
Termínem „prostoročas“ se míní „prostoročasové kontinuum“ nebo čtyřrozměrný geometrický (smyšlený) prostor. Tento prostor má souřadnice: délku, šířku, výšku a součin ict, kde i =Ö–1 je imaginární jednotka, c je rychlost světla a t je čas. Prostoročas je plynulý, prázdný (nehmotný) a nemá žádnou strukturu.
Prostoročas nelze směšovat s vakuem (tlaková síla v polním pohonu odkazuje na reakci s prostoročasem samým tj. s vakuem). Vakuum vyplňuje, nebo lépe řečeno vytváří skutečný, fyzikální, kosmický prostor. Fyzikální prostor je třírozměrný, kvantovaný (strukturovaný) a hmotný.
Věta: „fluktuace vakua a energie nulového bodu mají společný původ v kvantovém vakuu“ doplněná: „Fluktuace vakua jsou považovány za kvantový šum“ je zcela pitomá, protože kvantové vakuum, ZPE (energie nulového bodu), ZPF (pole nulového bodu) a „kvantový šum (lépe: „hluk“)“ znamená prakticky totéž. Kvantové vakuum bouřlivě „vře“ virtuálními fotony, „varu“ těchto částic lze myšleně přisoudit (kvantový) hluk (v české nomenklatuře „kvantový šum“) – i když neslyšitelný, má tedy obrovskou energii – zvanou „energie nulového bodu“ nebo podle nás „základní energie“, vytváří pole nulového bodu (ZPF)“ nebo pole nás „základní pole“ (z něhož jsou všechny „viditelné“ formy energie-hmoty odvozeny, nebo z něhož mohou „vytrysknout.“
Podobně
špatně zní věta: „Na prostoročas jako vakuum je obecně nahlíženo jako na průhledné a
všudypřítomné neurčité prázdné
kontinuum, v němž se dějí fyzikální události.“ Prostoročas je prázdný,
není tvořen vakuem! Následující věta první tvrzení doplňuje: „Kvantová teorie pole a kvantová
elektrodynamika (QED) ovšem se na prostoročas
dívá jako na vlastnění energie a vitality přes měřítka času a prostoru. Taková
energie a vitalita jsou nulově bodové
fluktuace vakuového elektromagnetického pole a pokračující tvorba a anihilace párů virtuálních částic.“ Přímo „geniální“
směšování fyzikálního a geometrického prostoru! Tvorba a anihilace
se totiž týká částic kvantového vakua a ne neexistujících
částic geometrického prostoru! Částicím fyzikálního prostoru můžeme „klidně“
říkat partiony – jak autor navrhuje. Jsou ovšem
totožné s „kosmony“, jak to navrhuje prof. Wetterich a my.
Ale naštěstí se autor opakuje: „Setrvačnost a gravitace hmoty/látky pochází z elektro-magnetických interakcí mezi polem nulového bodu (ZPF) a kvarky a elektrony, tvořícími atomy. Gravitace je spíše důsledkem druhotných pohybů nabitých částic, řízených ZPF. Veškerá hmota na úrovni kvarků a elektronů je řízena k oscilaci pomocí ZPF. Ale každý oscilující náboj bude generovat svá okamžitá elektromagnetická pole. Tak jakákoliv částice prodělává ZPF jako modifikované dokonce mírně pomocí polí sousedních částic a také zahrnuje gravitaci.“
A také: „ZPF je považováno za fluktuace vakua světelného pole (tj. elektromagnetického pole),“
Autorův návrh ovlivňovat kvantové vakuum stlačeným světlem – tj. světlem fázově modulovaným – je pro jím uvažovaný pohon kosmických lodí – nepoužitelný. Sám (v Závěru) píše: „Je ovšem jasné, že stlačené světlo generované vysoce intenzivním laserem (MW – GW) bylo schopné dosáhnout dostatečně velkého vzruchu vakua, abychom pozorovali mikro-tah (tj. několik mN).“
Doplním vysvětlení pojmu „stlačené světlo“, http://www.osel.cz/8285-stlacene-kvantove-kocky.html: „Méně sexy než Schrödingerova kočka, ale podobně pozoruhodné, jsou takzvané stlačené kvantové stavy (squeezed quantum states). Jde o to, že podle Heisenbergova principu neurčitosti v některých případech nemůžeme zároveň přesně určit hodnoty dvou vlastností, jako jsou poloha a hybnost částice ve kvantové fyzice. Příroda ale není tak nemilosrdná, jak by se zdálo a nabízí nám výměnný obchod. Jedna z veličin může být změřena přesněji, ale musíme za to zaplatit méně přesným změřením druhé veličiny. V takovém případě se mluví o stlačených kvantových stavech, vzhledem k tomu, že neurčitost jedné veličiny byla omezena, tedy stlačena.“
Heisebergoův princip se týká přesnosti určení polohy elektronu (jakožto „kuličky“) a jeho hybnosti. Polohu a hybnost tohoto elektronu nelze určit přesně, čím přesněji určíme její polohu, tím méně přesně určíme její hybnost a naopak.
V případě „stlačeného světla“ jde o neurčitost intenzity elektrického pole. To vysvětluje obrázek.
Z celého textu jsou důležité věty o gravitaci a setrvačnosti, že „vyrůstají“ z kvantového vakua. Ovšem „zarytá“ představa, že „hmota“ je tvořena jenom jádrem a elektronem a že mezi nimi je prázdnota – je špatná. Dále je nesprávná záměna geometrického prostoročasu s fyzikálním neboli kosmickým prostorem.
Tyto dvě nesprávnosti „nesedí“ se správnosti tvrzení o původu gravitace a setrvačnosti (či setrvačné hmotnosti): jsou to modifikace (kvantového) vakua, které nejen vyplňuje, ale vytváří fyzikální prostor!