Vznik hvězd a galaxií
Václav Dostál
1. Z práce „Vakuum – základ všeho hmotného“ (r. 2007)
Vznik částic
V
oblastech silných modulací, tam kde dojde ke značným změnám základní energie,
se mohou vytvářet dílčí struktury, může dokonce dojít ke vzniku protonu nebo
jiné částice a to způsobem analogickým úkazům na hladině vody, nalité do
obráceného zvonu. Za malých kmitů zvonu se na hladině tvoří struktura kmitových
polí a uzlových čar – mřížka. Při zvýšené energii kmitů vyskakují z hladiny
kapky vody s různou energií či hmotností. Hladina se „zbavuje“ přebytků
energie v místech maximálních kmitů. V tíhovém poli Země ovšem kapky padají
zpět a tím ruší „čistotu“ děje.
Hladinu vody lze přirovnat k základnímu poli za klidu. Při silných modulacích vyletují z prostoru í částice různých energií neboli hmotností, které odnášejí přebytky energie z modulační oblasti. Částice se mohou už v blízkém okolí vracet do procesu, z pozorovatelného prostoru „mizet“, vlastně vracet se do základního pole (které je skryté = nepozorovatelné), a rušit čistotu průběhu reakce.
Vznik hvězd
Jestliže existuje tlak záření (tlak světla, tlak fotonů) – což bylo prokázáno – pak je podivné, že částice gravitace – gravitony – jak narážejí do tělesa – tak je „sají“! Když ovšem budeme předpokládat, že tyto gravitony do těles „drcají“ (podobně jako to dělají fotony), pak je musejí k sobě přitlačovat! Použil jsem termínu „gravitony“, což není správné, avšak udělal jsem to kvůli porozumění. Nyní jakoby ztotožňuji hypotetické gravitony se svými, rovněž hypotetickými, kosmony = „částicemi“ základního pole! Velmi pravděpodobně totožné nejsou!
Vznik galaxií
Trochu
z jiného konce: Uvažujme, že „vesmír“ kmitá. Jinak: Jednotlivé oblasti vesmírného
prostoru kmitají. Vzájemným působením „sousedních“ vesmírných oblastí mohou
vzniknout rázy. V některém okamžiku dosáhnou rázy takové velikosti, že
v některém místě „vystříknou“ protony (a jiné částice). Výtrysk bude podle
zákona akce a reakce ve dvou opačných směrech. Tím se energie „vakua“
(lépe: základního pole) prudce sníží a nastane období „klidu“. Za určitý čas
nastane další výtrysk, jenže ve směrech poněkud natočených vzhledem
k původním směrům. Původní směry se takto „zkroutí“ a vzniknou zárodky
spirál. Výtrysky se periodicky opakují, začnou vznikat spirální ramena budoucí
galaxie, přičemž blízko galaktického středu se nahromaděné částice shluknou a
vzniknou hvězdy. Vzniklé hvězdy se při dalších výtryscích „posouvají“
k okrajům spirál. Tím jakoby „vytékají“ ze spirál a vznikající
galaxie se vlivem reakční síly začne otáčet podobně jako Segnerovo
kolo. Výsledek pak pozorujeme u kterékoliv spirální galaxie, vizte
následující fotky. Toto vysvětlení je jedinečné.
K tomu uvedu několik výňatků z originálních textů – psaných našimi astronomy, které vždy doprovázejí „Astronomický snímek dne“ ve webu ČAS.
Jasná
galaxie NGC 2903 (6.
červenec 2007): „NGC 2903 projevuje opravdu výjimečnou míru vznikání hvězd
poblíž svého centra a je také jasná
v rádiovém, infračerveném, ultrafialovém a rentgenovém pásmu.“
Ramena NGC
4258 (11. duben 2007):
„Analýza rentgenových a rádiových údajů ukazuje, že se anomální ramena skládají
z materiálu zahřátého rázovými
vlnami. Rázy v disku NGC 4228
nejspíše vyvolávají mocné výtrysky detekované
na rádiových vlnových délkách, které vycházejí z galaktického jádra.“
NGC 2442:
Galaxie v Létající rybě (15.
březen 2007): „Tento výrazný barevný snímek také ukazuje zakrývající prachové
pásy, mladé kupy modrých hvězd a červené hvězdotvorné oblasti kolem jádra žlutavého světla ze starší
populace hvězd.“
Hvězdy z galaktického centra (10. únor 2007): „Střed naší Galaxie Mléčné dráhy: Červeně zářící prachová mračna jsou spojena s mladými, horkými hvězdami ve hvězdných porodnicích.“
Z těchto
textů jasně vyplývá, že hvězdy vznikají poblíž středu galaxií. Současné teorie
tento fakt vysvětlit neumějí. Naše teorie ano. Může vzniknout námitka: Lepší než
špatné vysvětlení je žádné vysvětlení. Je však vysvětlení plynoucí z naší
teorie špatné? Čím? Proč? Můžeme tedy směle věřit, že je správné!
Doplněk (z práce „Ze studia“)
V centru
galaxií je tedy „zářivý zdroj“, z něhož „hmota“ tryská – po spirálních ramenech
– směrem ven. Takže v blízkosti
jádra galaxie vznikají nové hvězdy. To také bylo pozorováno. Starší hvězdy jsou
posouvány (po spirále) na okraj galaxie, odkud „vytékají.“
Výtrysk
hmoty/energie může být velmi prudký, pozorujeme jej jako silný záblesk. To by
bylo v případě pozorovaných gama záblesků. V obou případech na
otázku: „Odkud „hmota“ tryská?“ odpovídám: „Z tzv. vakua!!!“
„Sesypání“ galaxií do obrovských vláken, vznik galaxií a
jejich rotace a popř. vznik gama záblesků, to vše je, možno vyvodit
z předpokladu, že „vesmír“ osciluje. Dalšími důkazy tohoto předpokladu,
kromě kmitání „rovníkové roviny“ naší Galaxie jsou cefeidy
a kvasary. U cefeid si všímáme periodické
proměnlivosti jejich svítivosti, u kvasarů pak periodických proměn posuvů
jejich spektrálních čar. Avšak druhá vlastnost je přítomna také: u cefeid periodický spektrální posuv a u kvasarů periodicky
proměnná jejich svítivost. Jen 
se
to dosud jaksi neuvádí – pravděpodobně proto, že jde o mnohem slabší jev.
Vakuum – zdroj prvků
Jeden z textů o galaxiích výslovně mluví o rázech. To
je další potvrzení mých úvah. Snad ještě přesvědčivěji – a ovšem hodně
překvapivě – bude působit níže uvedený Astronomický snímek dne
s originálním popisem:
„Střílící pilíře v Orionu
(26. 3. 2007)
Střely velikosti naší sluneční soustavy vylétají z dutého pilíře, který září světlem zahřátého vodíku, ale jak střely brázdí vnitřkem mlhoviny Orion, tak malé množství železného plynu způsobuje, že špička každé střely září modře.“
Můj komentář: Že z vakua mohou vytryskávat proudy protonů (jader vodíku) není pro naši teorii překvapivé. Že však mohou vytryskávat proudy železa, to je velmi překvapivé. Železo tedy nemusí vznikat jadernou syntézou při výbuších nov nebo supernov, ale přímo z vakua!!! To se mi jeví jako úžasné. Proti tomu lze uvést, že to železo v onom prostoru už bylo, tedy že tam zůstalo po velmi dávném výbuchu nějaké novy a že výtrysky („střely“) vodíku jej pouze strhávají. Ale – odkud se bere ten vodík (protony)? Dále: Kdo dokáže, že ono železo v daném prostoru už existovalo několik miliónů let? Proč by nemohlo vznikat právě „teď“?
Jestliže vodík – a dokonce i železo – a jestliže hvězdy v galaxiích vznikají právě „dnes“, což astronomové pozorují, pak má pravdu naše teorie a nikoli teorie Velkého třesku, která mluví o vzniku hvězd a galaxií jen málo set tisíc roků po něm, přičemž „věk“ vesmíru odhaduje na 13,8 miliardy let.
2. Z práce „Ze studia“ (r. 2009)
Oscilony (http://blazelabs.com/f-p-oscillon.asp)
„Když je lože suchého zrnitého materiálu nebo tekutina předmětem svislých kmitů na určitých frekvencích, začínají se na povrchu objevovat vzory.“ Jsou to proužky, čtverce a šestiúhelníky. Tyto vzory jsou ve skutečnosti týmž jevem jako pozorované na Chladniho deskách. Ovšem při nižších frekvencích je pozorován nový jev, vznikají lokalizované struktury, zvané „oscilony“.“
Oscilony mohou mít tvar špičky/oblého vrcholu nebo kráteru. Mezi odlišnými tvary může vznikat „přitažlivost“, mezi stejnými „odpudivost“, stejně jako u nabitých částic. Také je jasné, že útvar bude představovat určitou lokalizovanou hmotnost (množství zrnek nebo molekul). Takový pokus dobře znázorňuje, že hmotnost je vlastnost struktury prostoru (představeného „mořem“ zrnek nebo molekul).
Relativistické
výtrysky (jety) http://arxiv.org/ftp/arxiv/papers/1003/1003.0291.pdf
„Vířící černá díra také pohání relativistické jety, jak je
obvykle pozorováno (zde je skutečně
pozorováno) z aktivních
galaktických jader (nebo z kvasarů) nebo galaktických dvojic černých děr (nebo mikrokvasarů),
jak je znázorněno na obr. 8.“
Zcela stejné výtrysky (jety) budou vznikat i
při rotaci opačné ke standardní.
(místo aby se spirála „svíjela“, tak se „rozvíjí“). Půjde také (jako při pohybu po spirále dovnitř) spíše o záření (RTG,
gama), které ovšem může strhávat i protony (a jiné částice, jež se však
brzy „rozpadnou“). Bude-li se po spirále (vytvářející disk) pohybovat „hmota“
směrem ven, bude „kousek“ dál od centra umožňovat hromadění částic a tedy
vznik nových hvězd.
Odstraňujeme rozpor:
ve standardním modelu narůstá „hmota“ směrem dovnitř černé díry, kde však
nenávratně mizí do ničeho! Je to
takto: Fyzikální realita se z „neviditelné“ formy mění na jasně zářící. Jinak:
Ze základního pole, jež je skryté – implicitní, mohou vznikat už pozorovatelné
– explicitní formy téže reality!
Tohle „zní“ daleko rozumněji a mnohem přijatelněji 
než propagovaná myšlenka černých děr. Zatímco
onen standardní model vážně podkopává základy fyziky, nový model zákon
zachování energie/hmotnosti prohlubuje!
Binární systém
Hmotnost neviditelné černé díry je vyšší než hmotnost neutronové hvězdy. Byl navržen model, podle něhož rentgenové záření vzniká, když materiál proudící z druhé složky dvojhvězdy dopadá na „akční disk“ hmoty, která obíhá okolo černé díry, aby nakonec spadl do oblasti, odkud není návratu.“ A co kdyby částice spirálovitě vystřikovaly z centra zdroje, načež by vytvářely hustou hvězdu a „kolmo“ ke spirále by vznikalo záření? Jinak řečeno: Místo aby se „hmota“ přemisťovala z neutronové hvězdy a padala po spirále do černé díry, vzniká v „zářivém zdroji“, odkud tryská a po spirále „vytéká“ ven a pak „hned vedle“ se „sbalí“ a vytvoří hmotnou hvězdu. Vznikající spirála by ovšem byla dvojitá.
Ve středu (kterékoli) galaxie by ovšem nebyl žádný binární systém, nýbrž „zářivý zdroj“ se dvěma výtrysky,
popsaný výše (viz obr. 2.).. Výtrysky „hmoty“ by se zde stáčely do spirál
mnohem povlovněji než u uvedeného binárního systému, kde by se naopak na sebe
„nalepily“. Výtrysky záření
zůstávají v obou případech tytéž jako v modelu černé díry.
3.
Rozbor článku „Dusí nebo zvětšují AGN výrony hvězdnou tvorbu?“ (r. 2017)
(https://arxiv.org/pdf/1703.10782.pdf)
„Během dvou minulých dekád byly sebrány nezvratné důkazy, že všechny hmotné galaxie a snad některé trpasličí galaxie obsahují superhmotné černé díry (SMBHs).“
Centra galaxií
(aspoň valné většiny galaxií) se ovšem nazývají „aktivní galaktická jádra“
(AGN). V daném článku se píše o „výronech“ z těchto center a tyto
výrony mají za následek až tvorbu hvězd. Je zřejmé, že se nejedná o
relativistické jety. Hvězdy v galaxiích se totiž vyskytují v rovině disku
(převážně v jeho spirálách) a nikoli v kolmém směru k disku –
tj. ve směru oněch jetů. (Viz obr. 7.).
„Hmotnost, energie a hybnost teče těmito výrony, což dobře vysvětluje model zpětné vazby řízené AGN větrem. Prvotní mechanismus, zodpovědný za nafukování (inflaci) výronů je radiační tlak z akrečního disku.“
Akreční disk (disk narůstání) se předpokládá u černé díry jako zhušťující se spirálovitý tok hmoty do středu černé díry. V tomto disku tedy směrem dovnitř dochází ke zhušťování látky a tím také k narůstání černé díry. V centru galaxie tak může vzniknout superhmotná černá díra (SMBH). Avšak prostor kolem této černé díry je za určitý čas zbaven veškeré hmoty. Ta už během historie galaxie přestane narůstat, a tudíž nemůže být aktivní a způsobovat jakýkoliv výron nebo dokonce vítr. Výron nebo vítr není způsoben pouze radiačním tlakem (tlakem záření), zejména když zářící akreční disk přestane existovat – v případě vyčerpání hmoty z okolí černé díry.
„Výron potenciálně vyklidí plyn ze sféroidu své hostující galaxie, pak dojde [k] ochlazování [a] následující tvorbě hvězd. Na druhou stranu, výron může stlačovat hustá plynná mračna, jak teče kolem nich a potenciálně zvětšuje tvorbu hvězd.“
Z toho je zcela zřejmé, že výron teče směrem od středu galaxie k jejímu okraji. Potvrzuje se tak moje úvaha o vzniku hvězd a galaxií, zejména obr. 2.
Autoři článku píší o nečinnosti AGN („vypnutí“ AGN), kdy naopak dojde ke fragmentaci shluků plynu a prachu na jednotlivé částečky, načež následuje jejich „pád“ do centra, tedy do předpokládané černé díry. Zde však „přibližně 7,6% plynu je zhltnuto SMBH [černou dírou].“ Kam „mizí“ většina částeček? Přímá odpověď chybí, ale z článku lze vydedukovat, že do tvořících se hvězd!
Výron a vítr (z centra) bude tlačit hvězdy ven (k okraji galaxie). Když je AGN aktivní čili „jakmile se zapne AGN, začne se šířit výron systémem, za předpokladu, že zářivost AGN je dostatečná.“ tento směr „toku“ je také zde: „Plyn, který se fragmentuje a ukryté částice samy (a tedy hvězdy, které představují) se pohybují soustavně většími radiálními rychlostmi než průměrné rychlosti plynu.“ A také:
„Několik autorů předpovědělo možnost vysokorychlostních hvězd následkem aktivity AGN. My jsme také předpověděli, že hvězdy tvořené pomocí AGN jetů mohou unikat z galaxií, použitím idealizovanější původního sférického rozložení plynu. Zvláště tento proces by produkoval vysoce metalizované hvězdy v galaktických okrajích, což může být použito jako důkaz nedávné aktivity AGN. Ačkoli identifikace jednotlivých hvězd může být obtížná, složená pozorování mohou pomoci odhalit jejich vliv na mimogalaktické světlo.“
Na tomto místě můžeme zaznamenat, že údajně staré hvězdy mohou vzniknout následkem nedávné aktivity AGN.
V následující větě se potvrzuje směr pohybu hvězd – z centra k okraji: „Konečně, některé hvězdy, vystříknuté z bulvy diskové galaxie tímto mechanismem nejsou schopny úplně uniknout z galaxie, ale mohou padat do galaktického disku a přispívat je hvězdné populaci.“ Ve druhé části souvětí se mluví o pádu hvězd do disku. Půjde o vzájemnou vazbu hvězd, vysvětlitelnou standardně gravitační přitažlivostí „zbývajících“ hvězd na onu unikající, nebo lépe tlakem „vakua“ zvnějšku dovnitř.
Další potvrzení mých výkladů: „Poznamenáváme, že AGN jsou někdy spojeny se zvýšenou tvorbou hvězd všude v hostující galaxii a v centrálních oblastech, ale určení kauzálního spojení mezi dvěma procesy může být velmi obtížné.“
Zbývá otázka rychlosti vzniku hvězd a galaxií. V článku se výslovně uvádí, že jde o prudké děje: výrony, výstřiky, větry. Také jde o prudkou tvorbu hvězd a galaxií. Jen s překroucením těchto faktů (získaných autorskými simulacemi) by se mohlo uvažovat o dlouhodobém vývoji, trvajícím několik miliard let. Z daných faktů mnohem přijatelněji vyplývá možnost velmi prudkého „vývoje“ hvězd a galaxií.
Závěr
Biblická
zpráva nám formou oslavného hymnu říká, že hvězdy byly stvořeny během jediného
24 hodinového dne. Simulace, které autoři dělali, byly vždy maximálně
několikahodinové. Avšak proces byl simulován v maličkém měřítku, kdy
výrony z centra k okraji nějakého útvaru mohly doletět za sekundy
nebo za jejich zlomky. Poloměry galaxií – asi 50 000 světelných let –
ovšem znamenají, že výrony či výstřiky letící světlenou rychlostí by
z centra doletěly k okraji za 50 tisíc let! I když zanedbáme fakt, že
výrony hmotných částic nebo galaktické větry nemohou letět rychlostí světla,
stále vzniká jistý rozpor. Hvězdy a galaxie nemohly být stvořeny
mechanismem, navrženým v obr.
My kreacionisté věříme sdělení, že hvězdy byly stvořeny během jediného 24 hodinového dne. I vzhledem k faktu neznalosti celé spousty „přírodních“ zákonů nemáme důvod o tom pochybovat. Na druhé straně nemůžeme přijmout tvrzení, že Bůh při své tvorbě mohl použít procesu, který žádného Boha nepotřebuje, tj. evoluce (přesněji makroevoluce). Takové tvrzení je vnitřně rozporné a tedy lživé.
Gravitace, rozpínání a CMB stručně
Gravitace
Jistě si vzpomenete na nejvýznamnějšího fyzika jménem Isaac Newton. Tento chytrý muž se už za svého života bránil myšlence, že tělesa (nebo i částice, či přeneseně „hmota“) mají vnitřní vlastnost přitahovat přes prázdný prostor a okamžitě jiná tělesa. Takové tvrzení označil za absurdní a vyslovil se, že se nenajde žádný rozumný člověk, který by o gravitační síle mluvil jako o tělesům dané či vlastní schopnosti.
Vlastní Newtonův zákon mluví o závislosti velikosti tzv. gravitační síly (na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti), ale neříká nic o nějaké rychlosti, jakou by se ta síla šířila. Matematická závislost oné síly není totéž jako fyzikální příčina. Proto Newton hodnotil silně nepříznivě jakoukoli snahu připsání příčiny oné síly tělesům – dnes bychom řekli jejich vnitřní struktuře. Tuto snahu označil za absurdní.
Přesto celá řada Newtonových „žáků“ a to i vysoce vzdělaných po dlouhou dobu od jeho smrti stále zaměňuje matematickou závislost s fyzikální příčinou a proti pádné Newtonově námitce tvrdí, že tělesa se vzájemně gravitačně přitahují, že mají onu vnitřní vlastnost přitažlivosti.
Newton spolu se svým nepříznivým hodnocením (čili řečí o absurditě) řekl, že příčinu nezná, ale že to může být nějaký tlak nebo něco tehdy zcela neznámého. V připuštění nějakého tlaku se projevila jeho genialita. Teprve za několik století po něm bylo zaznamenáno, že „vakuum“ není žádná prázdnota nebo žádný prázdný prostor, ale že je naopak velkým zásobníkem energie.
Nizozemský fyzik Casimir předpověděl, že vakuum bude tlačit zvnějšku na dvě desky více než zevnitř, v prostoru mezi nimi. Tento tlak „vakua“ byl také změřen a to opakovaně. Poněvadž desky by měly být dokonale rovnoběžné, což dost dobře nelze dodržet, používá se místo jedné desky kulička. To naznačuje, že i místo druhé desky může být nějaká koule. Pak by se prokázalo, že dvě koule jsou „vakuem“ k sobě přitlačovány. Tlak „vakua“ zvnějšku je větší než mezi koulemi. Tak vzniká síla, kterou někteří mylně připisují tělesům jako jejich přitažlivost, ale ve skutečnosti jde o rozdíl tlakových sil!
Prostor mezi plochými deskami ohraničí pole, jež se dá považovat za homogenní. Tlak vakua v tomto prostoru bude přibližně konstantní. Jestliže však místo desek použijeme koule, bude situace úplně jiná. Pokud budou koule blízko sebe, bude rozdíl tlaků vakua zevnitř a zvenku dost velký. Ale když budou tělesa od sebe daleko a to dokonce tak, že bychom mohli jejich velikost vzhledem k jejich vzdálenosti zanedbat, bude působení „vnitřního“ vakua omezeno téměř na přímku, spojující středy těles. Rozdíl mezi vnějším a vnitřním tlakem vakua bude maličký. Bude se to jevit jako „slabá“ „gravitační“ „síla“.
Rozpínání vesmíru
Standardní výklad rozpínání prostoru má logickou chybu – v záměně geometrického a vesmírného prostoru. Zatímco geometrický prostor (zvaný „prostoročas“) by se mohl teoreticky rozpínat libovolnou rychlostí proto, že je prázdný, kosmický prostor prázdný není a proto se rychlost rozpínání nemůže rovnat rychlosti světla, natož být větší. – jak by to vycházelo pro „okrajové části kosmického prostoru. Je tu ovšem druhá logická chyba: Prázdný prostor, neobsahující vůbec nic, se nemůže svým rozpínáním stávat ještě prázdnější a obsahovat čím dále méně než nic. Dále: sebevětší energie nemůže reálně roztlačovat geometrickou entitu. Dále: geometrický prostor je čtyřrozměrný, kosmický prostor je třírozměrný – a proto je nelze zaměňovat. Ve výkladu rozpínání prostoru či vesmíru jsou na poměrně malém prostoru nakupeny hned čtyři nesmysly!
Při inflaci jde o něco horšího. Prázdný (geometrický) prostor by se mohl rozpínat onou nepředstavitelně velkou rychlostí – právě pro svou prázdnost. Jenže raný vesmír byl na počátku mimořádně hustý a ne že byl prázdný! Jednotlivé částice byly na sebe nesmírně namačkány a tak byla hmotnost raného vesmíru velmi velká. Ani sebeméně hustá entita se nemůže pohybovat (rozpínat) rychlostí světla, natož rychlostí větší! Co potom entita o nepředstavitelně velké hustotě!! Zde záměna (údajně) reálného prostoru za geometrický = prázdný přímo řve! Nehledě na záměnu čtyřrozměrnosti s třírozměrností nepředstavitelně silnou „fluktuací“ nicoty (nikoli kvantového vakua, nýbrž absolutní prázdnoty). K této inflaci (neboli „rozfouknutí“) by byla zapotřebí velmi veliká (skoro nekonečná) energie. Odkud by se vzala? Je to perpetuum mobile na n-tou!
CMB
Jestliže mikrovlnné záření přichází odkudkoliv, pak také z míst hodně blízkých a nemůže tudíž mít „stáří“ 13,8 mld. let. Libovolně umístění vzniku CMB svědčí o oscilacích samotného kosmického prostoru, zvaného „pozadí“. Reálný prostor kmitá, samozřejmě různými frekvencemi. Existují různé druhy „záření kosmického pozadí“, např. infračervené záření kosmického pozadí (CIB).
Podle mého přesvědčení je CMB vytvářeno samotným kosmickým prostorem. Tento prostor osciluje, a tudíž vysílá různá záření „pozadí.“ Z toho CIB – infračervené záření kosmického pozadí má tutéž charakteristiku černého tělesa jako CMB. Přitom je tato charakteristika považována za rozhodující pro CMB jako relikt velkého třesku. Nikdo ovšem nepokládá CIB za tento relikt. Další druhy záření „pozadí“ nejsou prozkoumány. Není však důvod nepředpokládat stejný charakter – pro gama záření „pozadí“, rádio záření „pozadí“ a neutrinové záření „pozadí.“ Reliktem velkého třesku nemohou být dva druhy záření „pozadí“, s odlišnými frekvencemi. Natož více druhů záření „pozadí.“