Mýtus evoluce
Výpisky
V. D. z knihy Prof. RNDr. Jiřího Antonína Mejsnara, DrSc,
s podtitulem „Aneb geny křičí Jémine, mýlíte se, Darwine“
Je minimálně zarážející, kolik lidí včetně biologů ještě na počátku třetího tisíciletí věří v mechanismus „přírodního výběru“.
V knize jsou vybrány některé skutečnosti, jež jsou těžko slučitelné s hypotézou o spojité biologické evoluci, založené na přírodním výběru nahodilých změn, a které tak ukazují, že představa „o původu druhů přírodním výběrem“ není geniální teorií, ale špatnou hypotézou.
Klasifikační systém pomáhá veřejnosti v poučení a orientaci a pro odborníky je nepostradatelný. Pouze ale v tomto smyslu můžeme hovořit o vědecké klasifikaci. Zavedený systém nemá nic společného s nějakým vědeckým poznáním spočívajícím v odhalení nějaké objektivní zákonitosti, podle které příroda funguje, jako je tomu např. v systému vyjádřeném periodickou tabulkou chemických prvků.
Molekulární biologie, zaměřená na mitochondriální chromosom, poskytuje rozhodující zdroj kvantitativní informace o stáří člověka.
Všechny typy mtDNA vyšetřených jedinců jsou odvozeny od společného předka, ženy, která žila před 140 000 až 290 000 lety.
Lidská mtDNA se vystřídala – neboli nemá spojitost – s mtDNA všech praobyvatelů Eurasie označovaných jako Homo erectus nebo Homo neaderthalis. … Všechny snahy spojit člověka do společné genealogie s tvory žijícími před dobou jeho existence musejí být odmítnuty.
Jako prokázaná evoluce člověka může být přijat pouze vývoj životního stylu, kultury a technologie.
Je důležité, že různí lidé z geograficky nejodlehlejších fosilních nalezišť mají úzce příbuzný, řekněme typický mitochodriální genom. Naproti tomu výsledky čtyř nalezišť v Německu, Rusku a Chorvatsku … prokazují, že mtDNA sekvence neandrtálců jsou si velmi blízké, a opět takový typ nelze nalézt u současné lidské populace.
Přesto, že archeologové připouštějí možnost, že neandrtálci se objevili dříve než kromaňonci..., prokázaná odlišnost mezi mitochondriálními genomy neandrtálců a současné lidské populace vylučuje neandrtálce jako naše předky.
Stabilita genu může být překonána moderními technikami umožňujícími genovou manipulaci. Jejich komplikovanost ale vylučuje náhodnou možnost použití v přírodě směrem k novému druhu.
Proč na počátku 21. století tak mnoho lidí věří či podléhá hypotéze o původu druhů přírodním výběrem nahodilých variací (mutací)? Bezpochyby taková víra zakládá obdiv k Darwinově „geniální teorii“. Z jedné strany je obliba, které se hypotéza těší, pochopitelná, protože nepotřebuje žádné hlubší proniknutí do problému. Není ani ohrožena skutečností, že myšlenka sama vyjadřuje pouhou domněnku „jak by evoluce mohla probíhat“, místo „jak by se mohla uskutečnit na základě současných výsledků, získaných na molekulární úrovni“. Hypotéza tak nabízí, zejména pro laickou veřejnost, povrchní odpověď na zneklidňující, nezodpovězenou otázku po původu života, druhu a člověka. Na druhé straně ale nelze pominout výhrady, jež se nahromadily během uplynulých 150 let.
Ze slovníčku: alela – jedna z alternativ genu, vyskytujícího se v daném místě, lokusu, na chromosomu.
Součet všech alel existujících v populaci pro daný charakter tvoří genovou nádrž. Selekce pro určitý znak může být dosaženo jedině výběrem z existujících alel, tj. variací, které obsahuje genová nádrž. Pro další čtení už tedy nebude místa pro zmatečnost mezi pojmem „variace“ s tímto obsahem umožňujícím šlechtění, jež nemůže překročit rámec stávajícího druhu a obsahem pojmu „variace“, který měl na mysli Darwin (vznik nové alely jao objektu pro přírodní výběr) a který dnes označujeme termínem „mutace“ (tj. nějaká nově získaná a dědičná změna v sekvenci genomické DNA).
Jakákoliv teorie popisující tak komplikovaný systém, jako je původ druhů, musí mít nezbytnou průhlednost, dosaženou definicemi pojmů a nerozpornou konstrukcí jejich vztahů. Darwinova koncepce nemá definice, pouze předpoklady doprovázené důsledně příklady, které jsou, jak se domnívá, výsledkem právě těch předpokladů. Koncepce založená tímto způsobem, výhradně na domněnkách, představuje pouze hypotézu.
Pro potřeby evoluce by bylo vskutku obtížné dosáhnout mutovaného genu v živé buňce za použití moderních technologií, natož prokázat, že to byla cesta, kterou by mohla postupovat nahodile příroda.
Můžeme konstatovat, že vnesení genu je teoreticky možné, nicméně podle pečlivě připraveného scénáře a techniky, a zcela jistě ne náhodou.
Současný stav vědomostí, kterého dosáhla velkým úsilím molekulární biologie a genetika, poskytuje výsledky, jež jsou neslučitelné se základními částmi Darwinovy (nebo evoluční) hypotézy.
Jak se člověk objevil na Zemi? Jedna dobře známá odpověď tvrdí, že „Bůh stvořil člověka“. Jiná dobře známá odpověď říká, že „člověk povstal z určitých uspořádání mezi jevy v přírodě, kterým říkáme přírodní zákony“. První odpověď formuluje Bible, druhou exaktní vědy jako matematika, fyzika, chemie, molekulární biologie a genetika. …. Jestli chcete, obě odpovědi se mohou spojit formulací, že „Bůh pracoval podle přírodních zákonů“, nebo pro věřícího čtenáře prohlásit, že „Bůh stvořil samotné přírodní zákony“.
Na začátku potřebujeme ne pro nekonečný běh, ale pro skutečný běh času to Slovo, tzn. nějaký program, kterým lze v reálném čase věnovaném životu na zemi nahradit časově náročnou nahodilost (která by pro domnělou roli v evoluci potřebovala čas trvající minimálně o sto řádů déle).
Během vývoje to, co trvá, je myšlenka, jež se materializuje postupným uskutečněním předpřipravených a oddělených kroků. Takto formulovaný postoj samozřejmě znamená odmítnutí evoluce jako domněnky založené na hypotéze o náhodně dosažených malých odlišnostech, trvale a postupně hromaděných, až konečně po čase tvořících novou sekvenci DNA nebo proteinu.
Žádná velká opice není schopna komponovat hudbu nebo číst její notový zápis, složit lyrickou báseň, spočítat, zda výbuch atomové pumy nezapálí celou atmosféru zeměkoule, počítat diferenciální rovnice, rozvíjet termodynamickou koncepci entropie.
V časové stupnici několika stovek tisíc let, které jsou k dispozici, můžeme očekávat (podle mutační rychlosti) v mtDNA přibližně 5 mutací za 100 000 let. Taková rychlost je ale extrémně pomalá pro změnu byť jediného genu Homo erectus jako spekulativního předka našeho genomu, směrem ke genu Homo sapiens.
Je jednoduché tvrdit, že např. ryby jisého druhu, „naši předci“, opustily moře, odstrkovaly se od břehu ploutvemi a osídlily souš. Bohužel autoři a zastánci této myšlenky zatím nikdy ve své hypotéze nepokračovali dále, aby ukázali, jak určité geny pro ploutev mohou být přeměněny na geny pro nohu. Ještě problematičtější a těžko pochopitelná je jejich představa o způsobu, jakým se přes přechodné formy stanou ze žáber plíce.
Vypsáno
11. 12. 2013
***
Poznámka: Podle židovského kalendáře
se 5. září 2013 rovná 1. tišri 5774 AM , tj.od stvoření světa. Tišri je první
měsíc židovského roku. Domnívá se snad nějaký bláhovec, třeba i nepřímo, že
Židé neumějí počítat???
Na web: 16. 5. 2014