Podpora vakuocentrismu

Václav Dostál

Úvod

Původní text první a druhé části je z r. 2015, které v r. 2019 nepatrně upravuji a doplňuji část třetí.

Podle našeho pojetí základem veškeré hmoty/energie je základní pole/energie, tvořená základními fotony, Tato energie se jmenuje „vakuum“ nebo přesněji „kvantové vakuum.“ Hmotnost základního fotonu (kosmonu) byla označena . Tuto hmotnost kosmonu pokládáme za jeho vnitřní vlastnost, vyplývající z jeho energie. Každý kosmon nese základní kvantum energie. Základní energie se může přetvářet na jiné druhy: otevřenou koncentraci energie, nazývanou zářením, uzavřenou koncentraci energie, odpovídající setrvačné a gravitační hmotě a na průvodní pole, které bývá uvažováno jako gravitační pole. Samozřejmě také předpokládáme opačnou přeměnu – z forem nám obvyklých na formu základní. Jinými slovy energie či hmotnost těles je hmotnost odvozená, kterou označujeme m.

Prozatím vakuum ztotožníme s polem nulového bodu (zero point fileld, ZPF), jak se často děje. (Později však ukážeme rozdíl mezi těmito pojmy).

Základní stav

Měli bychom kosmon považovat za kvantový harmonický oscilátor? Na začátek cituji wikipedii: „Modelem kvantového lineárního harmonického oscilátoru je každý oscilující objekt kolem své rovnovážné polohy např. kmity atomů v krystalické mřížce. Lineární harmonický oscilátor patří mezi výjimky kvantové mechaniky, které lze řešit analyticky Schrödingerovou rovnicí. Řadu fyzikálních jevů lze také přinejmenším přibližně převést na harmonický oscilátor a popsat je tak s dostatečnou přesností.“

Takovýto oscilátor může nabývat jen kvantovaných energií. Soubor čili spektrum těchto energií se řídí vztahem (převzatým z téhož zdroje):

.

Z tohoto vztahu plyne, že „energie kvantového oscilátoru je kvantována, a také že jednotlivé energetické hladiny jsou rozloženy s konstantním krokem.“ Pak také „nejmenší možná energie (tzv. energie základního stavu) kvantového oscilátoru, kde je hodnota nenulová, což se v případě lineárního harmonického oscilátoru v klasické mechanice stát nemůže.“

Jestliže uvažujeme o energii (nebo hmotnost) základního fotonu (kosmonu), zdálo by se přirozeným pokládat jej za harmonický oscilátor kvantové mechaniky a tedy vzít energii základního stavu , často také zvanou „energie nulového bodu“. (Poznámka: Místo užíváme h a místo použijeme . Výraz pro energii fotonu se jeví jednodušší).

Musíme si uvědomit, že velmi častým příkladem kvantového harmonického oscilátoru je atom vodíku. Ve výše uvedeném citátu je jiný příklad: „kmity atomů v krystalické mřížce.“ Je zřejmé, že kosmon není fyzikálně totéž. Není to atom ani elektron či proton nebo jiná částice. Základní pole (zvané „vakuum“) přece neobsahuje vůbec žádnou látkovou částici. Jeho základní kvantum, které jsme nazvali „kosmon“ nemůžeme odvozovat z takových částic. Naopak, základní pole je podle nás zdrojem těchto částic. Je prvotní, zatímco látka („hmota“) je druhotná.

Z těchto důvodů jsme kosmon pokládáme za klasický harmonický oscilátor a jakožto základní foton mající energii .

Pro důkladnější porozumění použijme citát z „Energetické vakuum: důsledky pro výzkum energie“, z odstavce „Energie nulového bodu“: „Pro porozumění významu energie nulového pole začněme jednoduchým harmonickým oscilátorem. Podle klasické teorie takový harmonický oscilátor, jakmile ukončil excitaci, přejde do klidu (kvůli tření). V kvantové teorii ovšem tomu tak není. Namísto toho takový oscilátor si ponechá konečné množství „pohupování“. Průměrná energie (kinetická plus potenciální), spojená s tímto zbytkem pohybu, tzv. energie nulového bodu, je dána , kde je [reduklovaná] Planckova konstanta a je [úhlová] frekvence oscilací. Význam slov „nulový bod“ je ten, že takový pohyb existuje dokonce při teplotě absolutní nuly, kde nezůstává žádný tepelný rozruch.“

K tomu už jenom dodejme, že teplota byla „odedávna“ definována jako stav, kdy ustanou pohyby všech částic, z nichž se objekt skládá. My ovšem neuvažujeme nějaký objekt jako látku složenou z částic, ale základní pole.

V uvedeném článku je jako zvláštní odstavec položena otázka z čeho energie (kvantového) vakua pochází. Zdrojem této energie by měly být částice. „průměrné objemové rozložení takových částic v kulových slupkách kolem daného bodu [v prostoru, ve vakuu], které jsou úměrné oblasti slupky, tj. úměrné 1/r^2 , můžeme rozumně předpokládat nalézt v jakémkoliv daném bodu součet příspěvků z obklopujících slupek, které poskytly vysokohustotní radiační pole.“ Podle našeho předpokladu je základní pole takovým vysokohustotním radiačním polem: „Podstatou světa je kvantové elektromagnetické vlnění jediného kmitočtu – základní vlnění (ZV), které se šíří rychlostí c přímočaře a chaoticky tak, že je pravděpodobné, že do každého místa prostoru přitéká a z něj odtéká ve všech směrech.“ Takové pole je skutečně základní, všechny známé formy energie-hmoty jsou z něj odvozené.

To ovšem neznamená, že ony známé formy energie-hmoty se nemohou přeměňovat zpět na základní formu. V citovaném cizím článku se píše: „V kontrastu s jinými interakcemi částice-pole se ZPF interakce ustavuje na podkladním, nejnižším, vakuovém stavu, který se dále nerozpadá, ale reprodukuje se na dynamické tvůrčí základně. V takových termínech je možné vysvětlit na rozumném základě pozorovanou přítomnost vakuovou energii nulového bodu.“

To vyjadřujeme takto: „Základní pole skutečně „ničí“ – v širokém rozsahu a nezadržitelně – většinu částic vznikajících při silných modulacích, ale neničí nic z toho, co je s ním v souladu (harmonii, rezonanci), naopak takové formy reality zachovává.“

Elektron (nebo jiná částice) se i v jiných – cizích teoriích dá považovat za zanikající v určitém místě a vzápětí zanikající na poněkud jiném místě. Můžeme tedy základní pole považovat za zdroj, z něhož se částice vynořuje a zpět do něj „zapadá“. Takto se uvažuje o virtuálních částicích, z nichž se vakuum skládá. Nevidíme žádný důvod pro rozšíření tohoto pohledu i na reálné částice a dokonce na tělesa (vesmírné objekty). Jinak řečeno, energie se také může přeměňovat ze své základní formy (zvané „vakuum“) na formu měřitelnou (záření, tělesa, gravitační pole) a naopak. Tedy, zákon zachování energie-hmoty podle nás zahrnuje i základní energii (jež je obsažena v základním poli).

Z výše uvedeného vyplývá, že vakuum (kvantové vakuum) má přímý účinek na zitterbewegug a na Lambův posun.

Podle https://en.wikipedia.org/wiki/Zitterbewegung: „Zitterbewgung („pohyb chvěním“, z němčiny) je hypotetický prudký pohyb elementárních částic, zvláště elektronů…“ Podle Aldebaran Glossary : „Lambův posuv - nepatrný posuv některých energetických hladin vodíku způsobený interakcí elektronu s vakuovými páry virtuálních částic“ neboli s vakuem.

Setrvačná hmotnost a pole kvantového vakua

Citáty z článku téhož názvu od Haishe, Ruedy, Diobynse (z r. 2001, který byl na internetu a už není) se dvěma kratičkými komentáři

Přesto, že jde o starší a už vyjmutý článek, jeví se jako velmi důležitý a proto jsem jej zahrnul do knihy „Přitažlivost gravitace“

„…setrvačnost by se jevila jako druh reakční síly, která vyskakuje do existence ven z kvantového vakua kdykoli se vyskytne zrychlení objektu…. Veličina m v f = m.a by se tak stala vazebním parametrem, který kvantifikuje základnější vztah mezi elementárními nabitými částicemi (kvarky a elektrony) v látce a obklopujícím vakuem.“

„Při sledování gnozeologie pozorování, předkládáme, … že setrvačná hmotnost může být uvažována jako abstrakce, postulovaná z důvodu pozorování síly závislé na zrychlení, klidová hmotnost může být abstrakcí nějakého druhu energie založené na ZPF, spojené se základními částicemi ustavujícími látku/hmotu. Sacharov v předběžném pokusu o odhalení navrhl pro gravitaci model vakuových fluktuací. Hestenes navrhl, že vtah E = mc² odráží vnitřní energii spojenou s zitterbewegung základních částic. Zitterbewegung, pojmenované podle Schrödingera, může být pochopeno jako ultrarelatvisdtické oscilační pohyby, spojené s centrem nábojového operátoru v elektronu vzhledem ke středu hmotnostního operátoru. To může být interpretováno jako pohyb středu náboje kolem průměrného centra hmotného bodu. Ve stochastické elektrodynamice je přisouzeno fluktuacím, indukovaným polem ZPF. V Diracově teorii elektronu vlastní hodnoty rychlosti zitterbewegung jsou ± c a amplitudy těchto oscilací jsou řádu Comptonovy vlnové délky. V pohledu předloženém Schrödingerem, Huangem, Hestenesem a dalšími, klidová hmotnost částice je vlastně polní energie spojená s oscilacemi bodového náboje částice, řízenými polem ZPF. Je-li tomu tak, neexistuje problém přeměny hmotnosti na energii nebo záhadné tvorby hmoty z energie, ale namísto toho jednoduše koncentrace nebo uvolnění energie spojené s ZPF. Zde se hmotnost může také stávat užitečným, ale už ne základním konceptem.“

Druhá část tohoto textu odkazuje k naší volbě, kde jsme za základní vlnovou délku (vlnovou délku kosmonu) zvolili Comptonovu vlnovou délku protonu. Níže uvedený rozbor by měl ukázat tuto volbu za nejlepší vzhledem k volbě Planckovy délky jako základní.

„Existuje konečný koncept hmotnosti: gravitační hmotnost. Einsteinův princip ekvivalence přikazuje, že setrvačná a gravitační hmotnost musí být totéž. Tudíž setrvačná hmotnost je držitel prostoru sil vakuových polí, které se vynořují ve zrychlujících se vztažných soustavách, pak to musí být analogické spojení mezi gravitací a vakuovými poli.“

„Znovu, můžeme si podržet koncept setrvačné hmotnosti jako vhodný pracovní nástroj pro kinetickou energii, hybnost a jiné veličiny, ale aktuální pozorovatelná měření sil mohou snad, jak navrhujeme, být stopována zpět k reakční síle vakua na nejelementárnější složky látky (tj. v elektromagnetickém případě na kvarky a elektrony), které doprovázejí zrychlení.“

„De Broglie předpokládal, že základní částice je spojena s lokalizovanou vlnou, jejíž frekvencí je Comptonova frekvence. To shrnul Hunter: ^"… to, co považujeme za (setrvačnou) hmotnost částice je, shodně s de Broglieho návrhem, je jednoduše vibrační energie (dělená c²) lokalizovaného oscilačního pole (nejspíše elektromagnetického pole). Z tohoto stanoviska setrvačná hmotnost není základní vlastností částice, ale místo toho vlastností odvozenou z lokalizovaných oscilací (elektromagnetického) pole. De Broglie popsal tuto ekvivalenci mezi hmotností a energií oscilačního pohybu … jako 'une grande loi de la Nature' (velký zákon přírody)."“

„Tato perspektiva je konzistentní s tvrzením, že setrvačná hmotnost m_i může být vazební parametr mezi elektromagneticky interagujícími částicemi a ZPF. Ačkoliv de Broglie předpokládal, že tato vlna o Comptonově frekvenci pochází z částice samé (následkem některých vnitřních oscilací nebo snad obíhání náboje), existuje alternativní interpretace, rozebraná do detailu de la Peňem a Cettem, že částice ²je naladěna na vlnu, pocházející z vysokofrekvenčních režimů pozadí pole nulového bodu. ² De Broglieho oscilace by tak byla následkem rezonanční interakce se ZPF, pravděpodobně téže rezonance, která je odpovědná za tvůrčí příspěvek setrvačné hmotnosti.“

„My tudíž navrhujeme, že … setrvačná hmotnost elektronu by fyzikálně byla reakční síla následkem rezonančního rozptylu ZPF na této frekvenci.“

„Ačkoliv ZPF-setrvačnost nepotřebuje ZPF-gravitaci jako podporu, platí, že teorie gravitace řízené ZPF, taková o jakou se pokouší Puthoff, by zákonitě vyvracela námitku, že ZPF nemůže být skutečné elektromagnetické pole proto, že hustota energie tohoto pole by byla enormní a tím by působila na kosmologickou konstantu, enormní velikostí by zakřivovala vesmír do něčeho mikroskopicky malého. To se nemůže stát v Sacharovově-Puthofově pohledu. Tato situace je jasně vyloučena faktem, že, v tomto pohledu, ZPF nemůže sama sebe gravitovat.“

„Opravdu v obecnějším rámci můžeme očekávat, že role ZPF v rozvoji setrvačnosti a gravitace … bude významnější v obecnějším kvantově mechanickém vakuovém poli.“

Ve dvou předchozích odstavcích se odkazuje na gravitaci. Tuto oblast rozebereme níže. Zde ještě uveďme:

„Ve standardním modelu částicové fyziky je postulováno, že existuje skalární pole pronikající celým vesmírem a jehož hlavní funkcí je přidělení hmotnosti elementárním částicím. Je to tzv. Higgsovo pole nebo Higgsův boson.“

„Je-li setrvačnost vnitřní vlastností hmoty, jak postuloval Newton, pak setrvačnost může být opravdu považována za přímý výsledek Higgsova pole, protože Higgsovo pole je pravděpodobně entita generující odpovídající hmotnost a setrvačnost, jednoduše pocházející z hmotnosti automaticky. Ovšem, jestliže přijmeme, že existuje vnější původ setrvačnosti jako reakční síly, bude to také gravitační pole, obklopující látku vesmíru (Machův princip) nebo to bude kvantové elektromagnetické vakuum (nebo obecněji kvantová vakua), které navrhujeme, pak otázka o původu hmotnosti – možná Higgsovým mechanismem – je samostatný výrok o vlastnosti setrvačnosti.“

„V rozvoji klasické a relativistické mechaniky je setrvačnost často brána jako definiční rys hmotnosti. To má ctnost šetrnosti, ale hlubší porozumění hlubokým spojením mezi setrvačností a energií a setrvačností a gravitací může být dosaženo, jestliže bude nalezen dynamický původ setrvačnosti. Otázka proč hmotnost spojená s energií zobrazuje odpor proti zrychlení je platná stále, i kdyby Higgsův boson byl experimentálně nalezen a potvrzen jako původce hmotnosti.“

Gravitace pochází z proměnné hustoty energie kvantového vakua

Citáty z článku L. M. Caligiuriho a A. Sorliho také s několika komentáři

Citáty: Luigi Maxmilian Caligiuri, Amrit Sorli. Gravity Originates from Variable Energy Density of Quantum Vacuum. American Journal of Modern Physics. Vol. 3, No. 3, 2014, pp. 118-128. doi: 10.11648/j.ajmp.20140303.11

Zahrnuto do knihy „Přitažlivost gravitace“

„Vadná myšlenka, že hmotné objekty mohou existovat v nějakém prázdném prostoru, vytvořila některé neřešitelné problémy o fyzikálním původu a významu hmoty a gravitace.“

„Tak zvaný „prázdný prostor“ je druhem energie, která je „plná“ sebe a má svou vlastní nezávislou fyzikální existenci. Zde „nekřísíme“ myšlenku éteru, aspoň ne ve své původní formulaci, ukazujeme, že koncept „prázdného prostoru“, zanedbávající fyzikální vlastnosti, je nejvadnější, a priori přijatý koncept ve fyzice 20. století.“

Porovnání „éteru“ a základního pole je věnována úvaha „Je vakuum éter nebo je to základní fyzikální realita?“, která nyní tvoří poslední část mé knihy „Vakuum jako základ všeho hmotného.“

„Existence dynamického prostředí, schopného reproduce dynamických rysů konkrétního vesmírného prostoru a ve skutečnosti ustavující nejhlubší podstatu vesmírného prostoru samého.“

„… klidová hmotnost a relativistická energie volné částice nebo tělesa může být považována za vynořující se z energie kvantového vakua.“

„Uvažujme dva hmotné objekty A, B, umístěnými ve vesmírném prostoru a oddělené vzdáleností d. Předpokládejme, že gravitační prvek G přenáší gravitaci mezi objekty A, B. Gravitační element G k přenosu gravitační síly mezi objekty A a B musí být v současném fyzikálním kontaktu s A i B, shodně s tzv. „gravitačním teorémem“.

„Hypotetický graviton, pohybující se od A do B, nevyhovuje „gravitačnímu teorému“. Teoretický model, založený na myšlence, že dané částice může přenášet gravitaci mezi objekty A a B pohybem v prázdném prostoru na vzdálenost d mezi nimi (zvaná „strašidelnou akcí na vzdálenost“) nemá žádný přímý gnozeologický kontakt s fyzikálním světem a nemůžeme jej brát do vážných úvah.“

Doplněk. Když fotony emitované tělesem A narážejí do tělesa B, tak na ně vyvolávají tlak záření (světla). Gravitony, emitované tělesem A narážejí do tělesa B, tak to těleso B „sají“! To je absurdní!

„Ve skutečnosti hodně empirických analýz se jeví ukazovat, že univerzální rudý posuv nemůže být Dopplerův jev, ale jednoduše důsledek interakce mezi světlem a hmotou nebo energií kvantového vakua,“

Uvedený citát bych odkazoval k faktu částečné přeměny energie světla (či elektromagnetického záření), vysílaného vzdáleným objektem, na energii potřebou k modulaci základního vlnění (které to světlo přenáší):

„…gravitace pochází ze zmenšené hustoty energie kvantového vakua, viděného jako kondenzát, způsobenou přítomností hmotného objektu nebo částice. Z ontologického a dynamického hlediska gravitace může být vyjádřena jako působení „tlaku“ kvantového vakua následkem gradientů hustoty energie vytvářených hmotnými tělesy ve 3D fyzikálním prostoru.“

„Každá hmota ve vesmíru je tedy v dynamickém energetickém vztahu s kvantovým vakuem, modifikujíc hustotu energie vakua následkem klidové hmotnosti plus kinetické energie. Tato modifikovaná hustota energie kvantového vakua je příčinou „relativní“ rychlosti hmotné změny, včetně míry hodin a platná pro všechny pozorovatele.“

Snížení hustoty kvantového vakua je demonstrováno na obr. vlevo (převzatém).

Tato oblast bude namísto oválu ovšem mít tvar dvojitého kužele – „stínu“, či lépe oblasti s modifikovaným průvodním polem.

Co je tedy „vakuum“?

Co vlastně vakuum je? Má nějakou energii, přesněji hustotu energie? Na tyto otázky existuje laická odpověď, že vakuum je prázdnota a že tedy nemůže mít vůbec žádnou hustotu energie. Tato odpověď je motivována pojetím vakua technicky: Technické vakuum získáváme vysátím nějakého prostoru, takže v něm v ideálním případě (jakoby!) nezbude vůbec nic. S technickým vakuem se nejběžněji setkáme v baňkách žárovek nebo uvnitř televizní obrazovky nebo také mezi dvojitými stěnami termosky. Tam se skutečně získává vysátím – nejen vzduchu, ale také např. prachových částeček. Takže název „vzduchoprázdno“ je zavádějící, vnitřní prostor uvedených zařízení je zbaven i jiných látek než jen vzduchu.

Od tohoto pojetí musíme odstoupit a zabývat se tzv. fyzikálním neboli kvantovým vakuem. Na otázku po velikosti hustoty energie vakua existují – podle J. Baeze – odpovědi:

1. Jestliže ztotožníme fyzikální vakuum s prostorem (či lépe s prostoročasem) a ten s „prostředím“ mezi hvězdami nebo mezi galaxiemi, pak „z astronomických pozorování získáme hodnotu hustoty menší než 10^–23 kilogramů na krychlový metr neboli 10^–9 joulů na krychlový metr.“ (V prvním případě jde o hustotu látky, ve druhém o hustotu energie). To je hodnota mizivě malá, velmi blízká nule, ale nulová není. Pokud uvažujeme jiné ztotožnění s tzv. kosmologickou konstantou, získáme hodnotu zhruba 7.10^–27 kg/m³. V každém případě je to hodnota mizivě malá, velmi blízká nule.

2 „Naivně můžeme počítat hustotu energie vakua jednoduchým součtem energií vibračních módů kvantových polí, která uvažujeme (tj. elektromagnetických polí a různých jiných polí pro další síly a částice). Vibrační módy s kratšími vlnovými délkami mají vyšší frekvence a více přispívají hustotě energie vakua délkou, takže dostaneme nekonečně velkou hustotu vakuové energie. Jestliže uvažujeme, že prostoročas je kontinuum, máme módy s libovolně krátkou vlnovou délkou, takže dostaneme nekonečně velkou hustotu vakuové energie.“

3 Předpokládáme, že „že suma energií nulového bodu [tj. energií kvantového vakua] pro vibrační módy nemá větší vlnové délky než, řekněme, Planckova délka (asi 10^–35 metrů). To dává enormně velkou hustotu vakuové energie. Použitím převodu mezi energií a hmotností E = mc² [pro Planckovu hmotnost] to odpovídá hustotě látky 10⁹⁶ kg/m³!“ Jiné je vyjádření hustoty „použitím Planckovy hmotnosti na krychlovou Planckovu délku, které je asi 10¹²³.“

4. Podle kvantové teorie pole s ignorací gravitace „nemůžeme zabránit předefinování hustoty energie odečtením energie nulového bodu, což vede k nulové hustotě energie.“

5. „Jestliže uvažujeme jenom kvantovou teorii pole a ne obecnou relativitu, hustota energie vakua není determinována.“

Takže na otázku po velikosti hustoty energie vakua máme „pět různých odpovědí:

1. je velmi blízká nule,

2. je nekonečná,

3. je enormní, ale konečná,

4. je nulová,

5. není určitelná.“

„Čemu bychom měli věřit?“ „Morální je: že pro otázku podobnou této nemusíme znát právě správnou odpověď, ale také předpoklady pro důvody, které vedou k odpovědi. Jinak nemá smysl, že různí lidé dávají odlišné odpovědi.“

Z výše uvedeného přehledu se dá vyvodit, že není správná ani jedna z předložených pěti odpovědí. Také bychom mohli tvrdit, že všechny odpovědi jsou stejně správné – což ovšem nedává smysl. Jak J. Baez shrnuje, nejdůležitější je hledání důvodů pro každou z odpovědí. Nebo raději hledání „kde je zakopán pes“. Není někde (vlastně všude) nějaký základní, tj. hrubý omyl? To je ta správná otázka!

Prvním hrubou chybou podle mne je záměna pojmů: vakuum se chápe jako geometrický a tedy prázdný prostor. Prostoročas je geometrický pojem, sloužící k popisu jevu (zvaného gravitace), ale nemůže obsahovat fyzikální podstatu (jevu). Fyzikální podstatou vakua nemůže být geometrický = prázdný prostor. Matematický (či geometrický) popis a fyzikální podstata jsou dvě různé věci, které nelze zaměňovat!

Geometrický prostoročas, který zavedl A. Einstein, je plynulý, jde o prostoročasové kontinuum. Avšak „vakuum“ je kvantováno. Jeho modifikace nebo modulace (světlo, částice a tělesa, gravitační pole) nemohou nabývat libovolných hodnot, ale jen „dovolených“ – tj. jen určitých násobků základní hodnoty.

Další běžný hrubý omyl: tělesa se nepřitahují! Jsou k sobě přitlačována! A to „vakuem“! (Viz níže). Dále: rudý posuv není způsoben vzdalováním galaxií = rozpínáním prostoru, vesmíru! Světlo modulující základní vlnění čili „vakuum“ předává část své energie tomu „vakuu“ neboť k modulaci je zapotřebí energie! Tím se energie „světla“ sníží a tedy se sníží jeho frekvence – neboli nastane rudý posuv.

Je-li „vakuum“ kvantováno, pak i jeho projev ve formě gravitačního pole je kvantován. Zatímco v obecné relativitě uvažujeme plynulou změnu gravitačního pole, ve skutečnosti jde o změnu kvantovanou (kdy jsou přípustné je některé velikosti).

Je-li ovšem „vakuum“ jistou základní entitou, z níž jsou odvozeny už námi pozorovatelné objekty a jevy, pak už jen z tohoto předpokladu vychází, že vakuum má hustotu energie poměrně velkou. Hustota energie vakua nemůže být téměř nulová nebo enormně vysoká či dokonce nekonečně veliká. Hodnoty 10⁹⁶ nebo 10¹¹³ kg/m³ jsou příliš velké (a hodnota 10^–23kg/m³ zase příliš malá).

Vakuum není nic, prázdnota, prázdný prostor. Naopak, jde o základní energii-hmotu, z níž jsou všechny ostatní formy odvozeny!

Tento závěr bere vážně i NASA, která zřídila speciální výzkumný ústav. Jeho úkolem je nalézt ve vakuu nový (dokonce nevyčerpatelný) zdroj energie, vhodný zejména pro pohon kosmických sond a lodí. Za úkol má také výzkum možnosti řízení (regulace) gravitace. Tyto dva úkoly jsou vzájemně propleteny.

V žádném případě se v tomto ústavu neuvažuje o gravitaci jako o schopnosti těles přitahovat nebo být přitahována ani o gravitaci jako fyzikální příčině zakřivení prostoročasu! I když se věty o gravitační „přitažlivosti“ objeví.

Casimirův jev

Z http://www.ldolphin.org/energetic.html, Extrakce vakuové energie?

„První příklad úvahy o možnosti extrakce energie z vakua, který se už vyskytl v literatuře článkem R. I. Forwarda nazvaného „Extrakce elektrické energie z vakua“, je Casimirův jev. Prozkoumejme pečlivě tento jev řízený ZPF.“

„Mezi rovnoběžnými nenabitými kovovými deskami, nastavenými se vzdáleností D, jsou dovoleny existovat jen některé (elektromagnetické) módy vyhovující hraničním podmínkám (pomíjejících tečná elektrická pole). Ve vnitřním prostoru to módy nutí k diskrétnímu souboru vlnových délek, pro něž celistvý počet půlvln obsahuje vzdálenost D.“

„Zvlášť nevyhovuje mód, pro nějž půlvlna je větší než D. Všechny módy s delšími vlnami jsou vyloučeny, protože pro tyto vlnové délky dvojice desek ustavuje dutinovou nejnižší mez. Na druhou stranu omezení pro módy vně desek je mnohem menší následkem většího prostoru. Tudíž počet životaschopných módů vně je větší než uvnitř. Pro takové módy, dokonce při vakuovém stavu, nese energii a hybnost, radiační tlak dovnitř převyšuje ten vnější a detailní výpočet ukazuje, že desky jsou tlačeny k sobě silou, která závisí na 1/D^4.“

Z http://www.calphysics.org/zpe.html, Casimirův jev

„Dutina mezi deskami nenese všechny módy elektromagnetického záření. Zvláště vlnové délky porovnatelné se vzdáleností desek a delší jsou vyloučeny z oblasti mezi deskami. Tento fakt vede k situaci, že existuje nulově bodové záření přetlačující zvenku, které způsobuje tlak na desky k sobě. To může být považováno za analogii radiačního tlaku (radiační tlak slunečního záření tlačí ocas komety směrem od jádra komety) a výchozí účinek se nyní nazývá Casimirova síla. Má vlastnost růst v intenzitě s převrácenou hodnotou čtvrté mocniny vzdálenosti desek. Síla zanikne, když se desky dotknou; hladkost povrchu desek je limitující činitel. Síla odpovídá vlnovým délkám nulově bodového záření, které jsou už „neviditelné“. Vlastně neplynulá povaha desek, jak odpovídá povrchu a molekulární povaze materiálů se stává důležitým činitelem pro velmi malé vzdálenosti.“

„Casimirova síla je široce citována jako důkaz, že podkladem vesmíru musí být moře reálné energie nulového bodu. Tento argument vyplývá z Casimirovy analýzy a předpovědi. Není to ovšem nezbytně pravda. Casimirův jev je perfektně možné vysvětlit vzetím v úvahu kvantově indukovaných pohybů atomů každé desky a zkoumáním interakcí retardovaného potenciálu atomů jedné desky na atomy druhé desky.“

Je zřejmé, že Casimirovy desky nemají nebo nezískávají (jak se někdy uvádí) nějakou přitažlivost. Působí zde síla z vnějšku ke středu dutiny mezi deskami, která je kvantovaná. Nelze uvažovat o nějaké přitažlivosti desek, která by byla kvantovaná. Casimirova síla vzniká tlakem vakua: Vně desek je vakuum (či nepřesně ZPF) „hustší“, kdežto mezi deskami je „řidší“ Základní pole částečně interaguje s atomy desek a vytváří mezi deskami „stín“. Jinak řečeno, Casimirova síla a kompulzní síla (přitlačující vesmírná tělesa k sobě) jsou fyzikálně téhož druhu nebo téže podstaty. Rozdíl závislosti Casimirovy síly na převrácené hodnotě čtvrté mocniny vzdálenosti mezi deskami a závislosti kompulzní („gravitační“) síly na převrácené hodnotě druhé mocniny vzdálenosti mezi tělesy bude velmi pravděpodobně dán tvarem (a malou vzdáleností) desek. U klasického Casimirova jevu se uvažují desky, kdežto u úvah s kompulzní silou jde o koule. Tvar a poloha „stínících“ těles, včetně jejich hustoty, bude hrát významnou roli. U experimentů s Casimirovou silou by se mělo zjišťovat a ověřovat. Pokusy by se měly týkat poloh desek | | ; | –; | /; koulí stejného a různého poloměru a samozřejmě už zkoumané desky s kuličkou (| o). Dále by se měl zkoumat vliv hustot čili použitého druhu materiálu: kromě stejné hustoty (která je už ověřována) by se měly zkoumat materiály s různými i hodně odlišnými hustotami a samozřejmě materiály s různou elektrickou vodivostí.

Hustota energie vakua

Prof. Kulhánek z ČVUT ve svém článku „Temná energie a temná hmota“ uvádí. „Ze standardního modelu elementárních částic vychází, že by hustota vakuové energie měla mít hodnotu 10¹⁰⁸ eV. Z měření hustoty temné energie… vychází ale hodnota 10^–12 eV. … Vypočtené a změřené hodnoty se liší o celých 120 řádů.“

Planckova délka je rovna:

Tato délka je považována za nejmenší možnou a tedy za základní jednotku délky. Podle mého soudu je tento předpoklad chybný. Experimentální hodnota poloměru vodíkového atomu je 25 pm = 25.10^–12 m, jeho vypočítaná hodnota je 53 pm (viz „Atomový poloměr“

). Klasický poloměr elektronu je asi 2,82.10^-¹⁵ m. I když v těchto případech musíme brát termín „poloměr“ velmi opatrně, řádový rozdíl mezi těmito „poloměry“ a Plackovou délkou je přímo závratný. V prvém případě (tj. poloměru vodíkového atomu) to je 35 – 11 = 24 číselných řádů, v druhém případě 35 – 15 = 20 číselných řádů. Je to sice o mnoho méně než nehorázný rozdíl 120 řádů, ale přesto je to zarážející.

Druhou námitkou proti volbě Planckovy délky jako nejmenší možné či základní je mnohými fyziky předpokládaná proměnnost gravitační „konstanty“. Tuto „konstantu“ nahrazujeme indexem kompulze, který závisí na pravděpodobnosti kompulze a ta (mj.) bude záviset na hustotě „stínících“ těles. Těleso s větší hustotou (látky) bude snižovat hustotu energie „vakua“, která jím „prochází“ více. (Zkoumáním závislosti gravitační „konstanty“ G nebo Casimirovy síly na hustotě či druhu materiálu koulí nebo desek se zatím nezabýval velmi pravděpodobně nikdo.)

Výše uvedený rozdíl hodnot hustoty energie vakua vyvozených ze dvou moderních částí fyziky – kvantové mechaniky a teorie relativity – je přímo děsivý: 120 řádů! To všichni fyzici vědí, ale nedaří se jim tento rozpor odstranit.

Uzavřeme tvrzením: „Ve vakuu se všecko děje. Všechno z něj vzniká a všechno do něj zaniká. Je prahmotou, hmotnorodem. Tělesa či lépe uzavřené koncentrace jsou podle dnešních schopností chápání člověka kvalitativně od vakua odlišná. (Nejpřehnanější je u lukreciovsky antagonostického chápání těles a prostoru). To však nebrání názoru, že kvalitativní odlišnost koncentrací od vakua je nepatrná. Při řešení jakéhokoliv jevu ve vesmíru (v přírodě) je nutno opustit stanovisko lidské (antropocentrické) a postavit se na stanovisko vakua (vakuocentrické). Není to násilné: lidský organismus je ze 60% voda – z kolika procent je vakuum? Mnohem blíž ke stovce. Většina jevů, které byly dosud přičítány útvarům považovaným za hmotná tělesa, vlastně koncentracím, je vlastností vakua a ne těchto koncentrací. Nazveme-li vakuum základním polem, jsou uzavřené koncentrace a kolem nich průvodní pole, odvozená. Toto obrácené hledisko musí být správnější než dosavadní, protože je, doufejme dokonale, obecné a jen z něho je možno poznat všechno.“

Takové pojetí je vlastně staré několik tisíciletí: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží“ (Gn 1,1). Tato slova lze „přeložit“ takto: „Na počátku stvořil Bůh vesmír. Vesmír tehdy byl prázdný, skládal se jen z „vakua“. Jenže „oceánu (či moři) vakua“ – s velmi hlubokou potenciálovou jámou – byl nadřazen duch Boží“, který z něj „vytáhl“ veškerou hmotu-energii vesmíru!

(20. 9. 2015)

Literatura

[1] Friš S. E., Timoreva A. V., Kurs fysiky I-III. NČSAV, Praha 1953

[2] Haish B, Rueda A, Diobyns Y, Setrvačná hmotnost a pole kvantového vakua

[3] Puthoff, H. E., PhD, Energetické vakuum: důsledky pro výzkum energie

[4] Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lineární_harmonický_oscilátor ;

https://en.wikipedia.org/wiki/Zitterbewegung; Aldebaran Glossary ; Atomový poloměr; Klasický poloměr elektronu

[5] Caligiuri1 L. M., Sorli A, Gravitace pochází z proměnné hustoty energie kvantového vakua

[6] Baez J., Co je hustota energie vakua?

[7] http://www.ldolphin.org/energetic.html; http://www.calphysics.org/zpe.html

[8] Caligiuri L. M., Musha T., Energie kvantového vakua, manipulace gravitací a síla generovaná interakcí mezi elektrickými poli o vysokém potenciálu a polem nulového bodu;

[9] Timašev S., Vyhodnocené elektromagnetické složky průměrné hustoty fyzikálního vakua a kvantová povaha gravitace

Podpora vakuocentrismu II

Shody a rozdíly s B. Settrfieldem

Rudý posuv a ZPE (B. Setterfield, D. Dzimano; 29 December 2003

http://www.journaloftheoretics.com/Links/Papers/Setter.pdf

Nejprve si zopakujme, že rudý posuv je poměrné zvětšení vlnové délky: .

„Hubble … navrhl, že [rudý posuv] z může být násoben rychlostí světla c, a tak se převeden z bezrozměrného čísla na rychlost. Hubble také řekl, že tento postup nám dovoluje interpretovat rudý posuv jako Dopplerův jev rychlostí v vzdalujících se galaxií. …“

„Ale byl vůbec Hubble oprávněn z násobit c?“ I když nahradíme vzdalování galaxií netečným prostorem modernějším výkladem rozpínání samotného prostoru (ovšem včetně těch galaxií), vznikne problém rychlosti toho rozpínání. Velmi vzdálené objekty („na hranicích vesmíru“) se budou pohybovat rychlostmi většími než světlo. Navíc bychom museli předpokládat, že samotný prostor roztahuje vlnovou délku světla nějakým neznámým mechanismem.

„Ale existují dva další problémy, je-li tento přístup přijat. Zaprvé, jestliže rozpínání prostoročasu způsobuje prodlužování vlnových délek při průletu, potom můžeme také předpokládat, že tímto rozpínáním procházejí i atomy. Obvyklé vysvětlení obvykle tvrdí, že toto rozpínání by bylo nepozorovatelné, protože by se rozpínalo všechno, včetně měřících tyčí. Pro překonání této obtíže se pak uzavírá, že rozpínání se nevyskytuje v galaxiích samotných, ale místo toho vně nich.“

Toto obvyklé vysvětlení pomíjí nejen reálný mezigalaktický a mezihvězdný prostor, ale také prostor mezimolekulární, meziatomový a mezi částicemi atomů.

Druhým problémem je nepozorování, že „činitel rozpínání R₂/R₁ se musí chovat způsobem napodobujícím Dopplerův jev.“ Uvedené veličiny R můžeme považovat (samozřejmě velmi obezřetně) za „poloměry“ vesmíru. Takové měření také nemůžeme očekávat: jak měřit zvětšení vzdálenosti nějakého bodu v (prázdném) prostoru, když „bod“ je smyšlený pojem?

V průběhu let se objevily naměřené hodnoty rudého posuvu různých souborů galaxií, které ovšem byly kvantovány, tj. nabývaly je určitých hodnot. Na Lemaîtreho neboli Dopplerovu modelu bylo obtížné vidět, jak nějaké kosmologické rozpínání prostoročasu, nebo alternativně vzdalování galaxií, může jít po skocích. Tyto výsledky vůbec neodpovídají konceptu.“ Jinak řečeno, je nepřijatelné, že rozpínání prostoru není hladké, ale skokové, po určitých „kvantech“ či že nemůže nabývat některých velikostí.

„V Lemaîtreho modelu se struktura prostoru rozpíná, [ale] musí se rozpínat ve skocích. To je ve skutečnosti nemožné. V dopplerovském modelu se samy galaxie pohybují pryč statickým prostoročasem, ale takovým způsobem, že se jejich rychlosti mění v pevných skocích. To je pochybné. Ovšem musíme uvážit, že byly pozorovány kvantové skoky v hodnotách rudých posuvů, dokonce probíhajících v jednotlivých galaxiích a stává se zřejmým, že rudý posuv má málo společného s prostoročasovým rozpínáním nebo s rychlostmi galaxií skrze prostor.“

Další anomálie „se vztahuje k supernovám typu Ia a tím k měření [závislosti] rudý posuv – vzdálenost. Supernova je v podstatě vybuchující hvězda a všechny supernovy typu Ia vybuchují se standardním jasem, spíše jako světelné baňky se známým výkonem. Takže, když se vyskytují supernovy ve velmi vzdálených galaxiích, jejich soubor jasů dovoluje přesné měření vzdálenosti.“ Pozorování v r. 1988 říkala, že „exploze byly asi o 20% slabší než bylo předpokládáno.“ Převládající výklad uváděl, že je to způsobeno „míře expanze velkého třesku, zrychlující se s časem. Až do té doby většina astronomů přijala, že expanze velkého třesku se postupně zpomalovala účinkem gravitace. Ovšem celistvost modelování velkého třesku udržovaná tímto novým výsledkem, mohla být přisouzena jen zrychlované kosmologické expanzi. Tento postulát požaduje kosmologickou konstantu. , která působí jako gravitace obráceně.“

„Ale astronomové se těžko uzdravovali ze svého překvapení, když přišel další šok v r. 2001. Adam Riess právě zkoumal nejvzdálenější už objevené supernovy typu Ia. Měly rudý posuv z = 1,7 a nebyly slabší, ale jasnější než se předpokládalo. To znamená, že byly blíže k nám, než ukazoval vztah rudý posuv – vzdálenost.“

Závěr některých badatelů zněl, že rudý posuv je velmi nespolehlivý ukazatel pro měření vzdálenosti nebo že jej nelze použít pro určení vzdálenosti zdroje na základě tohoto posuvu.

Z toho autoři usuzují, že „vesmír je ve skutečnosti statický, ani expandující ani smršťující se.“ Uvádí předpoklad, že se s rostoucím časem zvětšuje hmotnost částic kosmu a že roste energie nulového bodu. Ovšem už neříkají, odkud by se čerpala energie.

Vsunutá zmínka o možných oscilacích „prostoročasu“ do modelu spíše nezapadá. Možná, že je uvedena jako důsledek pozorování kvantovaného rudého posuvu, ale to autoři neuvádějí. Plynulý růst hmotnosti částic nebo hustoty energie ZPE opravdu nesouhlasí s nějakými oscilacemi nebo kvantovými skoky.

Proti nesouhlasu se statickým vesmírem souhlasím s příčinou rudého posuvu: „Rudý posuv … může být důsledkem změn vlastností vakua. Klíčovou vlastností vakua, která je univerzální, je, že způsobuje energii nulového bodu (ZPE).“

Lze akceptovat: „Energie nulového bodu …existuje jako univerzální „moře“ elektromagnetického záření, lázeň, v níž je ponořen každý atom vesmíru. Hustotu energie ZPE, která proniká každým krychlovým centimetrem vesmíru, nedávno odhadl Davies jako asi 10¹¹⁰ joulů na krychlový centimetr, což je dosti typický obraz. My si neuvědomujeme přítomnost ZPE ze stejného důvodu jako si neuvědomujeme atmosférický tlak na naše těla a také proniká našimi přístroji. To zahrnuje Casimirův jev, kde dvě kovové desky, umístěné vzájemně blízko ve vakuu podléhají měřitelné síle, tlačící je k sobě.“

Další tvrzení musíme brát opatrně:„…elektron na svém orbitu kolem protonu by vyzařoval energii a pohyboval by se po spirále k jádru.“ … Hal Puthoff shrnuje: „Základní stav vodíkového atomu může být přesně definován jako vytvářený dynamickou rovnováhou mezi zářením emitovaným následkem zrychlení elektronu ve svém základním stavu orbitu a zářením absorbovaným z fluktuací nulového bodu vakuového elektromagnetického pole…“ S dynamickou rovnováhou souhlasím, ale orbit elektronu po kruhové dráze je nutno brát jako analogii a ne jako realitu! Viz také níže.

„… kvantovaný rudý posuv světla ze vzdálených galaxií může být důkazem pro růst intenzity ZPE s časem.“ Toto tvrzení se jeví jako špatné. Jestliže intenzita ZPE roste plynule nebo po tak malých skocích, že to lze zanedbat, pak kvantování rudého posuvu, které je uvedeno výše, s tím vůbec nesouhlasí.

Obecná relativita a pole nulového bodu

Barry Setterfield; 2003?

http://www.journaloftheoretics.com/Links/Papers/BS-GR.pdf.

Hmotnost částic se často považuje za získanou pomocí Higgsova bosonu: „Higgsovy bosony jsou postulovány vyplňovat prostor a kupící se kolem subatomických částic jako mračno. Energie tohoto mračna Higgsových bosonů, daná E = mc², dává vznik různým subatomickým hmotnostem, závislých na kvalitě „přilepení“ Higgsů k různým částicím.“

Jak Bernard Haisch z Kalifornského ústavu fyziky a astrofyziky tvrdí v témže článku: „Higgsův mechanismus nevysvětluje proč hmotnost nebo její ekvivalentní energie zachovává pohyb nebo reaguje na gravitaci.““

„V r. 1994 Haisch, Rueda a Puthoff …uvedli: „„kinetická energie spojená se ZPE řízeným zitterbewegung-em je to, co poskytuje energii pro vztah E = mc². Reálnou entitou je energie E a setrvačná hmotnost je jenom náš (umíněný) hábit domněnky, že látka musí mít hmotnost, což je vedeno tvrzením, že musí existovat pravá strana rovnice, jmenovitě mc². Ve skutečnosti (snad) neexistuje žádná hmotnost, jenom existuje energie, kterou kvantové vakuum dává ve formě zitterbewgung tímtéž způsobem, že neexistuje setrvačná hmotnost, jen existuje síla, kterou kvantové vakuum dává, když se objekt zrychluje.“

„Haisch a kol.: „Matematická formulace GR představuje prostoročas jako zakřivený následkem přítomnosti látky nazývá se geometrodynamika, protože vysvětluje dynamiku (pohyb) objektu v termínech čtyřrozměrné geometrie. Zde je rozhodující bod, který není široce pochopen: Gemetrodynamika nám pouze říká, jakou dráhu (zvanou geodetika) bude sledovat volně se pohybující objekt. Ale jestliže přinutíme objekt sledovat jinou dráhu (nebo vůbec žádný pohyb) geometrodynamika nám neříká, jak a proč vznikají síly. … Logicky to zamotáme, když předpokládáme, že síla vzniká při odchylce od geodetiky při zrychlování, ale to je přesně to, co se pokoušíme vysvětlit nejprve: Proč vzniká síla při zrychlování? … to nás pouze vede k logickému kruhu.““

„De Felice zmínil devět autorů, kteří se dívali na tuto podobnost, a poukázal na to, že Einstein sám navrhl myšlenku, že gravitace je ekvivalentní optickému prostředí. Optickým prostředím v SED je ovšem je ZPE sama, zatímco prostorové změny v hustotě prostředí jsou důsledkem sekundárních polí oscilujících částic. Fyzik Howard Hayden z Univerzity Connecticutu použitím tohoto přístupu poznamenal, že tytéž výsledky jako v GR mohou být odvozeny přesně touto metodou „ několika spojeními se školní algebrou““

„Jestliže tento přístup, načrtnutý Eddingtonem, Einsteinem a jinými, je proveden, matematické výsledky získané obecnou relativitou by byly tytéž, jako když je fyzikální vakuum považováno za optické prostředí, jehož hustota roste směrem k hmotnému objektu, jak to právě dělá gravitační pole. Matematický výsledek ohybu světla tímto lomivým prostředím by byl totožný se standardním přístupem GR ke gravitačnímu poli.… Tento alternativní přístup požaduje tři věci: Zaprvé: musí existovat klíčová vlastnost fyzikálního vakua, která zvětšuje hustotu v sousedství hmotných objektů. Zadruhé, tato vlastnost vakua musí napodobovat intenzitu gravitačního pole, která je úměrná převrácenému čtverci vzdálenosti od objektu. Z toho také vyplývá, že tato vlastnost musí také napodobovat chování gravitačního potenciálu a tedy být úměrná 1/r, kde r je vzdálenost od hmotného objektu. Konečně, tato vlastnost vakua musí ovlivňovat rychlost světla v převrácené hodnotě, způsobem podobným lomivému prostředí. Prozkoumejme tyto body.“

„Zaprvé, toto chování vakua v sousedství hmotných těles je ve shodě s obrazem vakua, který Haisch, Puthoff a jejich kolegové prezentují. Jak je zmíněno výše, vše pronikavá ZPE má svou intenzitu rostoucí směrem k hmotným tělesům (přitažlivými) sekundárními poli, emitovanými bodovými náboji, které obsahuje látka. Čím více oscilujících nábojů existuje, tím více existuje sekundárních polí, a proto je větší celková hustota energie ZPE v sousedství těchto nábojů. Tento růst celkové hustoty energie ZPE směrem ke hmotnému objektu se může tudíž ukazovat setkávající s Eddingtonovým alternativním modelem. Zadruhé, intenzita těchto elektromagnetických polí je úměrná převrácenému čtverci vzdálenosti od jejich původu. Navíc, jejich potenciál slábne s převrácenou hodnotou vzdálenosti od hmotného tělesa, takže změny v hustotě ZPE jako prostředí napodobují gravitační potenciál. Tudíž druhá sada požadavků je splněna. Konečné podmínky požadují pokles rychlosti světla s růstem intenzity ZPE. To bylo ukázáno v článku časopisu Journal of Theoretics nazvaném „Využití vakua“.. Tento článek ukazuje, že existuje vztah převrácené hodnoty mezi hustotou energie ZPE a rychlostí světla, poskytující amplitudám jednotlivých vln, vytvářejících ZPE, zůstávat nenabitými. Protože Eddington poznamenal, že „rychlost [světla] je nepřímo úměrná indexu lomu prostředí“, tento výsledek znamená, že ZPE se stává tímtéž způsobem „ekvivalentním lomivým prostředím““

Srovnávání vakua (ZPE, ZPF) s optickým prostředím, jímž světlo prochází je zcela špatné! Fyzikální (kvantové) vakuum není žádné prostředí = látka, byť s velmi maličkou hustotou (látky)! Světlo – z nějakého „zdroje“ (což se jaksi neuvádí) – je „vakuem“ jakožto základním polem (ZPF) přenášeno podobně jako televizní obraz a zvuk nosnou vlnou. Světlo je na „nosné vlně“ = ZPF namodulováno. Musí letět stejně rychle jako základní vlnění (ZPF) a nemůže tudíž tímto ZPF procházet. Tato modulace nebude amplitudová, nýbrž frekvenční spojená digitálními signály (přepínacími) – naprosto podobně jako u televizního „signálu“. Dále: Úvahy o různé hustotě základního pole = ZPF musí být hodně opatrné. Rozhodně se nejedná o různou optickou hustotu nebo různý (dokonce proměnný) index lomu vakua. Ani nelze ztotožňovat hustotu energie s hustotou látky. Konečně: Jestliže náboje tělesa emitují „sekundární“ ZPF, nemůže toto pole něco přitahovat! Vyslané fotony EM záření (o němž se také mluví) narážejí na fotony světla – patrně kolmo – čímž je „odstrkují“ dále od tělesa a ne že by je přitahovaly. Pokud je „gravitační pole“ (tradičně) intenzivnější směrem ke středu tělesa, budou mít i emitované fotony (nebo jiné částice!) větší hustotu: čím bude letící světlo blíže tělesu, tím více bude od něj odkláněno a ne k němu přikláněno = přitahováno. Světelný paprsek se tedy bude ohýbat opačně než to dělá ve skutečnosti.

Podpora vakuocentrismu III

Doplnění z r. 2019

aflb422m853.pdf).

„Ve vnějším mezigalaktickém prostoru, zejména při nepřítomnosti hmotných objektů je hustota 3D kvantového vakua fyzikálně spojena s celkovou průměrnou objemovou hustotou, zavázané všem frekvenčním režimům ve viditelné velikosti vesmíru, jinými slovy předpokládá maximální hodnotu danou Plackovou hustotou energie

kde m_p je Planckova hmotnost.“ [l_P je Planckova délka – uvedená např. výše v kapitole „Hustota energie vakua.“]

„Základní myšlenky našeho modelu mohou být uloženy v následujících postulátech (které mohu být považovány za základní postuláty našeho modelu hustoty 3D kvantového vakua):

Prostředím prostoru je izotropní zrnité 3D „kvantové vakuum“, složené z energetických balíčků, majících velikost Planckova objemu a jejichž nejuniverzálnější fyzikální vlastností je hustota energie.
Ve volném prostoru, bez přítomnosti hmotných částic, hustota kvantového vakua má svou maximální hodnotu a je dána výše uvedenou rovnicí, která definuje tak zvaný „základní stav“ 3D kvantového vakua.
Ve třírozměrném prostoru je výskyt hmoty/látky odvozen z vhodného excitovaného stavu 3D kvantového vakua vhodnou změnou hustoty energie kvantového vakua a odpovídající specifickému procesu RS tvorby/anihilace kvant. Excitovaný stav kvantového vakua odpovídající výskytu hmotné částice o hmotnosti m je definován (ke středu částice) hustotou energie (a změnou hustoty energie vzhledem k základnímu stavu) a jeho vývoj je určen vhodným RS procesem tvorby/anihilace kvant, popsaného vlnovou funkcí se dvěma složkami, splňujícími časově symetrické rozložení Klein-Gordonovy kvantově relativistické rovnici.“

Ze Závěrů „About a Three-Dimensional…“ vyjímám:

„3D kvantové vakuum… je základní pozadí, které určuje sjednocující pohled na gravitaci, elektromagnetická pole a kvantové chování hmoty/látky.“

„ … prostoročas [NE, ale fyzikální prostor] je zaplněn virtuálním zářením o frekvencích závislých na fluktuacích hustoty energie kvantového vakua.

„…princip ekvivalence nemusí být nezávisle postulován, ale je odvozen přímo jako důsledek RS procesů a tak, elementárních fluktuací hustoty energie téhož 3D kvantového vakua.“

„Koncept tohoto druhu byl vyhlášen Davidem Bohmem: "To, co cítíme svými smysly jako prázdný prostor, je základem existence všeho, včetně nás samých. Věci, které se jeví našim smyslům, jsou odvozené formy a jejich pravý význam můžeme vidět, jen když uvažujeme zcela zaplněný prostor, ve kterém vznikají a jsou udržovány, a do kterého musejí nakonec zmizet."“

„Podle paradigmatu 3D bezčasového nelokálního kvantového vakua vesmír může být viděn jako jednotný systém, uskutečňující interakci dvou rozměrů nebo různých úrovní fyzikální reality. Neviditelné hluboké dimenze a pozorovatelné projevující se dimenze.“

Tyto charakteristiky nyní porovnám se svým „Novým obrazem fyzikálního prostoru“, (který také tvoří kapitolu „Vlastnosti fyzikálního prostoru v novém zobrazení světa“ v „Knize o vakuu“):

1. Dosud se tvrdí, že fyzikální prostor je pouze vyplněn různými formami hmoty. V novém zobrazení je fyzikální prostor vytvořen základním elektromagnetickým vlněním, které se šíří chaoticky všemi směry. Takto pojatý prostor nazveme základní pole. Tento základní rozdíl mezi dosavadním a (naším) novým pojetím neumožňuje reálnou existenci prázdného prostoru.

2. Základní pole vykazuje svou hustotu energie. Tato hustota energie se dá srovnávat s hustotou energie vakua nebo přibližně s tzv. hustotou energie nulového bodu Místo hustoty energie můžeme použít napětí, které základní pole má.

3. Částice látek jsou koncentrace elektromagnetické energie. Navazujeme tak na Einsteinovo pojetí, že částice jsou oblasti prostoru s velkým napětím nebo velkou hustotou energie. Můžeme také říci, že částice (eventuálně tělesa) jsou hmotnostními modifikacemi nebo modulacemi základní energie.

4. Při zjišťování důsledků existence těles (částic) v základním poli je nutno přihlížet nejen k hmotnosti, ale i k rozprostraněnosti těles. Veličinou, která vhodně sdružuje oba požadavky, je hustota energie.

5. Záření je modulace základního vlnění. Tato modulace je ovlivňována dynamikou základního pole. Část energie záření se spotřebuje na modulaci tohoto pole, a proto se snižuje kmitočet tohoto záření. Jinými slovy: Záření ze vzdálených hvězdných objektů jeví rudý polní posuv.

6. Energie základního pole se může projevovat jako hmotnostní koncentrace (částice a tělesa) a jako elektromagnetické záření o různých frekvencích (včetně záření kosmického „pozadí“). Jinými slovy, zákon zachování energie (včetně své hmotnostní formy) podle nového obrazu zahrnuje i přeměny na/ze základní formy (pole).

Ve zmíněné „Knize o vakuu“ podrobně rozbírám rozlišení 4D geometrického prostoru, zvaného „prostoročas“ a 3D fyzikálního (reálného) prostoru pomocí rozboru jejich odlišných vlastností. Výše vyjmenované vlastnosti fyzikálního prostoru jej ovšem odlišit od prostoročasu – 4D prostoročasového kontinua.

K tomuto porovnání je dobré přidat výhrady proti Plackovým jednotkám, které jsem uvedl v „Hustotě energie vakua:“ 1. Řádový rozdíl mezi „poloměry“ atomu či elektronu a Plackovou délkou je přímo závratný; 2. Mnohými fyziky (včetně Fiscatellim a Sorlim) předpokládaná proměnnost gravitační „konstanty)

(Vloženo 19. 10. 2019)

ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU