Úvod
Počátkem roku 2013
byly v sokolském časopisu Vzlet předloženy dva články s úvodem,
z něhož vyjímám:
První článek je součástí publikace nedávno zesnulého br. PhDr. Jaroslava Kozlíka. Článek je sice již více než 6 let starý, nicméně nic neztratil na své aktuálnosti. Domnívám se, že morální úpadek naší společnosti naopak nedoznal změny k lepšímu, jak dokazuje článek druhý, jehož autorkou je profesorka Pedagogické fakulty UK sestra Anna Hogenová.
V. Šilhán
Morální stav společnosti
Žijeme v dramatickém čase hazardního zápolení o moc a zbohatnutí. Média denně přinášejí spoustu varovných informací z domova i ze světa. Ač je přijímám s rezervou, velmi mne zneklidňují. Plynou z rozporu mezi rozvojem techniky a materiálních stránek života a mezi pokračujícím poklesem morálky.
Po krachu diktátorských režimů, za rozvoje liberální demokracie, u nás převládl konzumní model života. Vede k všeobecnému uvolnění, k podnikavosti, k hromadění peněz, k poživačnosti, k překračování norem ve jménu zisku a požitku a mnohdy k nezákonnosti. Řád se odkládá mezi nepotřebné harampádí. Obchod již není přiměřenou směnou vzájemnou službou. Obchoduje se se vším, i s tělem a duší člověka a dítěte. Je to směr scestný a nebezpečný. Stále tvrději rozděluje společnost na chudé a bohaté, vytěsňuje střední vrstvu, brání rozvoji občanské společnosti.
Konzumním způsobem žijící člověk nerespektuje pořadí hodnot. Klade materiální statky nad hodnoty mravní. Lidé této orientace marně hledají spokojenost v životě a současně jsou hrozbou ostatním. Konzumní způsob života, trend téměř celosvětový, je podněcován materiálně zaměřenou výchovou dětí v rodině a komerční pseudokulturou.
Konzumismem postižení lidé nenasytně užívají, lační po popularitě, moci, slávě a po dalších penězích. Z rozmařilosti nevědí, jak se co nejokázaleji chovat, bavit, střídat dočasné partnery. Takto se předvádějí někteří umělci, pěvci, herci, sportovci i podnikatelé. Čím více bezduchosti, vulgarity, ztřeštěnosti a erotiky předvádějí, tím více ovací i honoráře. Sledovanost je hlavním kritériem některých mediálních pořadů. Nedůstojně se projevují i mnozí politici a úředníci, své zájmy kladou nad zájem těch, kterým měli sloužit.
Takové vzorce chování mají škodlivý vliv na děti, jejich vývoj a budoucnost. Stále více dětí chodí za školu, kouří, konzumuje alkohol, drogy, šikanuje jiné, předčasně vstupuje do sexuálního života. Projevují se vulgárně, provokativně. Vynucují si značkové oblečení, šperky, aniž by si uvědomovaly hodnotu věcí a možnosti rodiny. Přibývá rodičů, kteří z neuvědomělosti a nadbytku plní nepřiměřená přání dětí. Vedou je tím k neúctě ke všemu živému i neživému, vlastnímu i cizímu. Těmto dětem není nic svaté, nerozlišují, co je správné, prospěšné od nesprávného, nadbytečného, nebezpečného, výstředního. Jaké vztahy budou schopny tyto děti vytvořit ke svému životnímu partnerovi, k vlastním potomkům, ke starým rodičům a k lidem vůbec?
Tento stav nás nutí k zamyšlení, co dělat, jak účinně přispět k výchově osvícených sociálních osobností, ochotných ke tvůrčí spolupráci a vzájemné pomoci. J. J. Rousseau radí: „Musíme dítě naučit, aby se uchránilo, až samo doroste, aby snášelo rány osudu, aby opovrhovalo hojností i nedostatkem, aby dokázalo žít na ledových pláních nebo palčivé poušti.“ A. Goljanov: „Etický postoj člověka není něčím vrozeným, něčím, co je dáno odjakživa. Je to výsledek dlouhé a vytrvalé výchovy a vzdělávání, sebevýchovy a sebevzdělávání, které začínají od narození a trvají po celý život.“
Jaroslav Kozlík
Jak se nám žije dnes?
Jednu totalitu jsme překonali, ale zdá se, že do druhé jsme vpluli příliš rychle, a to aniž bychom si toho všimli. Co je podstatou této totality? Podstatou té druhé totality je vláda peněz. Cítíme kolem sebe nespravedlnost, především z toho, jak u nás funguje právo. Je děsivé dovídat se o tom, že rozsudky mohou být předjednány a zaplaceny. Pokud máme odvahu zeptat se na celkovou kvalitu společnosti, v níž je něco takového možné, zaručuji Vám, že nebudete klidně spát. Taková zkušenost se dotýká, a to velmi těsně, každého z nás.
Je-li možné, že tuneláři, kteří ukradli miliardy, jsou osvobozeni od důsledků svých činů jen proto, že nechodili včas k soudu, vyhýbali se přelíčením, pak je skoro jasné, že v takové společnosti se nám žít nechce. Bohužel, dnes už není jednoduché někam utéci. Vzpomenu-li si na to, jak naši legionáři pobývali na Sibiři i sedm let, riskovali vlastizradu a smrt oběšením, pak se musím za dnešek hluboce stydět. Kam se poděla elementární lidská slušnost?
Kdo u nás rozpoutal toto běsnění po penězích, které je možno vydělat jakýmkoliv způsobem? Právo se vlastně scvrklo na to, co se dá, a co se nedá dokázat. Právníci kličkují a hledají způsoby jak dokázat to, či ono, aby to vyšlo zajímavě z hlediska peněz. Kam se poděla spravedlnost? Vždyť „ve spravedlnosti ctnost je ukryta všechna“, tvrdí Aristoteles ve své „Etice Nikomachově“. Co bylo ukradeno, to se musí vrátit, ano s tím nelze než souhlasit! Ale je třeba to vzít doslova! To znamená spravedlivě. Proč se někteří poslanci tak strašně bojí majetkových přiznání?
Jak mohl někdo poctivě přijít ke stovkám miliard? Možná to možné je, ale je třeba to přiznat. Jak je sokolovi, který je vychováván v mravních zásadách? Proč se zase musí mlčet? Proč nikam nevedou oprávněné námitky a projevené starosti? To už byznysmeni bez svědomí, ti co u nás mají největší moc, nemají vůbec z ničeho strach? Znamenalo by to, že se nebojí soudů a spravedlnosti?
Co se to s námi stalo?
Anna Hogenová
Několik poznámek V. Dostála
Co se to s námi
stalo? Tuto otázku by si podle mého soudu měl položit každý, nejenom členové
Sokola, jimž byly výše uvedené články původně určeny. Podstatné bude, zda si
otázku přetransformujeme na podobnou: „Co se to stalo se mnou?“ Dokážeme si
tuto otázku položit a zamyslet se nad ní? Např.: „Jsem ochoten (ochotna) o
myšlenkách ve výše uvedených článcích debatovat?“ Jestliže ano, pak: „Pokusím
se hledat řešení, zejména nějakým osobním přispěním?“ Atd. Nebo si řekneme:
„Dejte mi pokoj, já mám svých starostí (s dětmi, s vnuky, se zdravím,
atd.) dost!“ Ten, kdo toto odmítnutí nevysloví, se může začít zajímat o to, kam
se má se svou iniciativou přihlásit. Pak bude pokračovat ve čtení. Ten, kdo
řešení s dáním pokoje přijímá, udělá nejlépe, když tyto stránky zahodí.
Citáty C. S. Lewise
Naše postavení by bylo naprosto beznadějné nebýt jednoho. Existuje jedna věc v celém vesmíru, o níž víme víc, než se můžeme dozvědět z vnějšího pozorování. Tou věcí je člověk. Lidi nejen pozorujeme, lidmi jsme. Proto také víme, že se lidé nacházejí pod mravním zákonem, který nevytvořili, ale který nemohou zapomenout, a o němž vědí, že by ho měli být poslušni.
Věřím v
politickou rovnost. Jsou však dva navzájem opačné důvody, proč být demokratem. Můžete si
myslet, že všichni lidé jsou tak dobří, že se mohou podílet na vládě republiky,
a tak moudří, že republika potřebuje jejich radu. To je podle mého názoru
falešná, romantická nauka o demokracii. Na druhé straně můžete věřit, že padlí
lidé jsou tak zkažení, že žádnému z nich není možno svěřit nekontrolovanou moc
nad jeho spoluobčany. Věřím, že toto je pravým důvodem demokracie, … že
„všechna moc korumpuje
a absolutní moc korumpuje
absolutně“. Jedinou nápravou bylo odnětí pravomocí a jejich náhrada zákonnou
fikcí rovnosti.
*
Řád našeho
jednání – Návrh
Návrh mám připraven už od 27. 9.
2000. Bohužel až dosud se nepodařilo jej řádně předložit – nebyl žádný zájem.
Teď předkládám obecnou část tohoto návrhu.
„Kamkoli dospějeme, bude zásluhou či vinou naší“ M. Tyrš
Zlaté pravidlo: „Co chceš, aby jiní činili Tobě, čiň i Ty jim! Co nechceš, aby jiní nečinili Tobě, nečiň i Ty jim!“
Zákony, stanovy, pravidla, řády jsou jedna věc, jejich výklad je druhá věc a jejich uskutečňování je třetí věc. Hleďme, aby tyto tři věci byly v souladu, aby byly k prospěchu celku (společenství) a k prospěchu druhého, nikoli aby sloužily pro osobní prospěch, byť nehmotný.
Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá Valným shromážděním OSN dne 10. 12. 1948, článek 1: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovni …a mají spolu jednat v duchu bratrství.“
J. A. Komenský: Panegersia neboli Všeobecné probouzení, kapitola X.:
„Každému dílu, které musí být provedeno pomocí rozumu, předchází jeho posuzování nebo porada, pokud jde o úkol důležitější, týkající se více lidí. Porada znamená srovnání většího počtu návrhů, aby tak vynikl ten nejlepší. Porada znamená přátelské a rozvážné zkoumání, jež vede skupina lidí o nějaké věci, která je lákavá, ale zapletená do různých potíží. Při jednání … je třeba hledět trojí věci: 1. aby nebylo zbrklé, 2. aby nebylo zdlouhavé, 3. aby nebylo naduté a domýšlivé.“
*
Závěr
Kdo
chce debatovat v duchu Komenského citátu o všem výše předloženém, napiš(te) na adresu tom.dostal@centrum.cz. Co z toho
vznikne je zatím „ve hvězdách.“
15. 2. 2018
Úvod
Když jsem vydával první číslo svého časopisu, myslel jsem si, že je zcela mimořádné a také jsem to číslo takto pojmenoval. Hlavní cílem bylo rozvinutí nějaké debaty, a to kdekoliv. Na konci textu jsem vyzval ty, kteří nějak debatovat a něco dělat chtějí, aby mi napsali. Z osmdesáti oslovených reagovalo devět.
Nedobrý stav, který byl popsán v prvních dvou článcích, nebyl jedinou součástí minulého čísla. Byla tam také naznačena obecná východiska, na jejichž základě by bylo možno debatovat a potom případně uspořádat nějaké akce. Jaké akce by to měly být, to by vyplynulo z oné debaty.
Níže předkládám článek, jehož autorka se na naši českou společnost dívá z jiného úhlu. Článek předávám proto, že si myslím, že by měl být součástí mnou předpokládané diskuze, k níž jsem minule vyzýval. Jestliže teď předávám klady, neznamená to, že bychom měli zapomenout na zápory (uvedené v prvních dvou článcích minulého čísla). A naopak – život není černobílý, ale je barevný.
*
Češi očima Čechů
Minulý týden jsem se stala součástí skupinky, která měla za úkol sepsat seznam charakteristik typických pro Českou republiku. Po chvilce přemýšlení začaly padat první návrhy: „Naši mladí nemají úctu ke starším. Neumíme se hezky obléknout, nosíme ponožky v sandálech. Škudlíme. Bijeme děti a zavíráme oči před domácím násilím.“ Velký papír se rychle plnil slovy. „Zatím máme samá negativa. Zkusme o Češích vymyslet něco dobrého,“ poznamenala jedna z žen. Zavládlo ticho. Nikdo nic. „Neuklízíme po svých psech výkaly,“ zaznělo po chvíli.
Čím to je, na sobě vidíme jen samá negativa? O dva dny později jsem sedla k internetu, začala googlit a procházet titulky nalezených článků: „Češi patří k nejméně tolerantním národům na světě. Češi patří mezi nejtlustší národy v Evropě. Češi patří mezi největší stěžovatele na světě. Češi patří mezi nejméně štědré národy na světě.“ Opravdu jsme tak nesnesitelným národem, nebo jen už roky bezmyšlenkovitě opakujeme, co kolem sebe odmalička slýcháme?
Výstižně to celé před čtyřmi lety shrnula polská režisérka Agnieszka Hollandová „To, co si svět myslí o Česku, o Češích a o české kultuře, je mnohem příznivější, než co si sami Češi myslí o sobě,“ prohlásila, když si přebírala cenu za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Rádi se babráme ve svých vlastních chybách. A možná dost oprávněně – i ve stereotypech se často skrývá velký kus pravdy. Opravdu spousta z nás nosí ponožky v sandálech, toleranci si ještě potřebujeme procvičit a pro korunu bychom si občas nechali vrtat koleno. Ale je dobře, že si dokážeme přiznat nedostatky, vždyť umět se na sebe podívat střízlivýma očima a dokázat si připustit vlastní chyby je prvním krokem ke změně.
Jenže na druhou stranu bychom se neměli v negativitě utopit. Někdy mám dojem, jako bychom stále pochodovali pod tíhou neviditelného břemene. Sebemrskačsky se shazujeme a neumíme na sobě ocenit to dobré. Jsme nespokojení, frustrovaní sami ze sebe. A přitom je tu tolik věcí k vděčnosti. Záleží jen na úhlu pohledu.
Pokud mi odpustíte menší dávku generalizace, napsala bych, jak moc je fajn, že nejsme zahledění do sebe, neživíme v sobě nabubřelou národní pýchu. Dokážeme stát nohama pevně na zemi a jsme přímočaří. Rádi si ze sebe děláme legraci, náš humor je tím specifický. Může chvíli trvat, než si někoho pustíme k tělu, jsme ale zvyklí si budovat hluboké vztahy, které vydrží často celý život. Nemáme potřebu okatě dávat najevo majetek, nedíváme se skrz prsty na ty, kteří žijí skromně. Jsme mírumilovní a je mezi námi spousta lidí zapálených pro dobrou věc. A k tomu všemu jsme dostali milost žít ve svobodné a prosperující zemi.
Jen ta vděčnost nám občas trochu chybí. Ale dobrá zpráva je, že vděčný národ tvoří vděční jednotlivci. Takže ani tady ještě nic není ztraceno.
Autor: Kristýna Gillíková
Převzato 23. 2. 2018 z webu „Křesťan dnes“
* *
Naše možnosti
Máme vůbec nějakou možnost ovlivnit stav české společnosti? Jeden muž reagující na minulou Naši přítomnost tvrdil, že ne. (Z toho pak vyplynulo, že se nehodlá nějak zapojit do zamýšlených debat). Já si však, shodně s těmi, kdo mou výzvu přijali vstřícně, myslím, že ano. Právě proto jsem vyzýval k diskuzi. Také proto, že demokracie je diskuze (jak tvrdil TGM). To znamená, že při neexistenci řádné diskuze demokracie skomírá nebo aspoň je vážně ohrožena. V dnešní době ji ohrožují extrémisté, kteří nabízejí snadná a rychlá řešení, aniž by se jednotlivá „ožehavá“ témata pořádně prodiskutovala.
Jak si onu řádnou debatu představuji? Přesně tak, jak si to představoval J. A. Komenský: „Každému dílu, které musí být provedeno pomocí rozumu, předchází jeho posuzování nebo porada, pokud jde o úkol důležitější, týkající se více lidí.“
TGM si po letech existence republiky posteskl, že demokracii bychom tu už měli, ale ještě nám chybí demokraté. My jsme v lepší situaci, protože těch demokratů máme přece jenom o něco více, než bylo tehdy. Také prožíváme už delší období svobody a žádný Hitler nás zvenčí neohrožuje. Může nás však ohrožovat zevnitř, což také dělá.
Tak velké „dílo“, jako je tvoření demokracie, opravdu „musí být provedeno pomocí rozumu.“ Není dobré, že mnoho z občanů naší republiky ponechává její řízení „těm nahoře“ a nijak se nepokouší kritizovat a odstraňovat nešvary, ani se nepokouší o nějakou alternativu, tj. o vznik a rozvoj „občanské společnosti.“ Někteří lidé, zejména starší, namítají: „My už to nespravíme.“ Ptám se: A kdo to má spravit? Nějaký extrémista? Tož, ten to nespraví určitě, spíše to pokazí.
Demokracie bez diskuze je nesmysl. Zkusme to tak, jak radí Učitel národů. Velkému „dílu“ vytváření a rozvíjení demokracie má a musí předcházet „porada“, tj. diskuze. Protože tvorba a rozvoj demokracie důležitá je a týká se hodně lidí!
Komenský vysvětluje: „Porada znamená srovnání většího počtu návrhů, aby tak vynikl ten nejlepší.“ Výběr z jednoho návrhu výběrem není. Výběr ze dvou nebo tří návrhů je chudobný. Několik desítek návrhů už bude osahovat ten pro danou situaci nejlepší daleko pravděpodobněji než jenom dva či tři návrhy. Navíc se do výsledku mohou – a dokonce musejí – zahrnout ojedinělé nápady z mnoha návrhů! Nikdo není tak dokonalý, aby uvážil všechny detaily spletité reality, které by do svého návrhu zahrnul. Proto je nutné prodebatovat návrhů co nejvíce!
Má-li mít debata neboli porada většího počtu lidí úspěšná, měla by „znamenat přátelské a rozvážné zkoumání.“ Osočování, urážky, podrazy a pomluvy přátelské nejsou a k nějakému kladnému vyústění diskuze nepovedou. To znamená, že: „při jednání … je třeba hledět trojí věci: 1. aby nebylo zbrklé, 2. aby nebylo zdlouhavé, 3. aby nebylo naduté a domýšlivé.“
Pokusil jsem se trochu zamyslet nad Komenského větami, které jsem minule jenom citoval. Kdokoli jiný k tomu může něco dobrého přidat. „Laskavý čtenáři“, uděláš (uděláte) to? Pokud se najde více takových lidí, mohou takto vlastně založit „akční výbor“ – ovšem ve zcela odlišném významu, než to před sedmdesáti lety dělali komunisté! Nepůjde o likvidaci nepohodlných nebo o pomstu za nějakou domnělou křivdu, ale půjde o konstruktivní myšlenky a činy!
* * *
Krátká úvaha o smrti
Jana Masaryka
K 70. výročí „záhadné“ smrti našeho milovaného Honzy předkládám něco ze své úvahy, kterou jsem napsal v r. 2004.
(Celý text je na: http://vaclavdostal.8u.cz/uvahy_o_jmasarykovi.htm)
Podle mého soudu (a také podle soudu jiných) nejde ani o sebevraždu ani o sebeoběť. Masaryk by totiž v obou dvou případech musel přejít po římse, i když jen málo kroků. Tato předpokládaná Masarykova akrobatičnost je nesmyslná, akrobacii vůbec neovládal. Sebevrah (a také sebeobětník) by vyskakoval z okna čelem ven. „Vyskočení“ zády, které bylo jednoznačně prokázáno, je krajně nepravděpodobné. To, že by Masaryk při údajném skoku udělal salto (ze zavřeného okna!), nepředpokládá nikdo. Přesto by – při sebevraždě nebo při sebeoběti – to ten či onen akrobatický prvek, tj. salto z koupelnového okna či přechod po římse ze sousedního okna, udělat musel.
Nejpravděpodobnější je vražda, kterou provedli sovětskou tajnou službou najatí vrahové. Vstoupili v pečlivě vybranou hodinu do Masarykovy ložnice. Tam s ním zápasili, přičemž zanechali nesmírný nepořádek, který zapomněli uklidit. Zavlékli Masaryka do sousední koupelny, kde jej polštáři ve vaně udusili. Poněvadž byl Masaryk těžký a do okna jej mohli nacpat maximálně dva muži, přistavili si stoličku a na okno jej nejprve posadili – čelem dovnitř. Při vyhazování měl Masaryk (už mrtvý) paže upaženy pokrčmo, poněvadž vrahové Masaryka za paže přidržovali. Proto se pak na rámu okna objevily rýhy, způsobené Masarykovými nehty na prstech. Vrahové tedy Masaryka vyhodili oknem a pak okno zavřeli. Okno v ložnici, které otevřeli již při svém příchodu, nechali tak a v rychlosti (aby nebyli odhaleni) po činu utekli.
Tento závěr
není můj, převzal jsem jej (a volně
zpracoval) od C. Sterlingové (z knihy „Případ
Masaryk“). Text, z něhož jsem teď
udělal výňatek, jsem – jako reakci na televizní pořad v onom roce 2004 –
poslal „váženým televizním pracovníkům.“ Až v souvislosti se
70. výročím únorového puče se televize snaží pravdivě referovat o
tehdejších událostech. Došlo i na „sebevraždu“ Jana Masaryka., v TV pořadu
z r. 2012, který byl reprizován 25. 2.
* * *
Citáty C. S. Lewise
Budoucnost je něco, kam se každý z nás dostane rychlostí 60
minut za hodinu, a to bez rozdílu, kdo to je a co udělá.
Netopýry mám raději než byrokraty. Žijeme v období Mana-žerství, ve světě Úřadů. Největší zlo se teď neodehrává v
těch špinavých „doupatech zločinu", která tak rád popisoval Dickens.
Dokonce ani v koncentračních táborech a v táborech nucených prací; tam vidíme
jen konečné výsledky. Zlo plánují, přikazují (předkládají, podporují, schvalují
a zaprotokolovávají návrhy) v čistých, vyhřátých a dobře
osvětlených místnostech s koberci na podlaze tiší, dobře oblečení a hladce
oholení muži s dokonalou manikúrou, kteří nepotřebují zvyšovat hlas. Z toho
přirozeně vyplývá, že mým symbolem Pekla je něco jako úřady policejního státu
nebo kanceláře skrznaskrz odporného obchodního sdružení.
* * *
https://kazdydenscitatem.cz/citaty-o-zivote/usmev-to-je-terapie-zdarma/
26. 2. 2018
Poznámka
Z devíti reagujících jenom Boženka Jiříčková přispěla konstruktivně. Tento příspěvek je níže. Do tohoto čísla pak zařazuji výroky už jen Jana Wericha a vydávání časopisu končím.
Můj
příspěvek do diskuze
Víte, jak budete tak po deseti letech osloveni, pokud ve firemní poště najdete dopis např. s nějakou objednávkou nebo informací o termínu inspekce? Myslíte si, že to bude „Vážený pane“ nebo „Dear Sir/Madam“? Kdepak! Navrhuji oslovení, které je obecně vžité a je „trendy“. Jistě se již těšíte na první objednávku vašeho produktu, která bude začínat „Vole, na základě naší telefonické dohody …“
Se zájmem naslouchám konverzaci mladých mužů, v níž se tento dobytčí pojem vyskytuje téměř za každým druhým slovem. Udivuje mě, že se takto oslovují i pánové, kteří právě vypravují o svých manželkách a šikovných dětech. S těmi se neodvážím dát řeč. Zkusila jsem to však několikrát s náctiletými. Omluvila jsem se, že je vyrušuji při duchaplné konverzaci a zeptala se: „Pánové, kdo vám ublížil? Kdo vám to udělal? To už neuděláte žádnou pěknou holku šťastnou? Žádná žena si s vámi nic neužije?“Ve všech případech mladí pánové vůbec nic nepochopili!!!
Všechny naše televize vysílají detektivní seriály. Mám na mysli ty české, vyrobené v našich studiích a z českého prostředí. Kriminalisté tam používají až na malé výjimky hodně vulgární slovník včetně oslovení uvedeného výše. Mám osobní zkušenost se dvěma kriminalisty, kteří mě museli vyslechnout doma. Byla jsem totiž po operaci. Jednalo se o důležité svědectví. Oba pánové se na chodbě vyzuli a jednali se mnou způsobem „ano prosím, ne prosím“. Tak nevím.
Po cvičení v Sokole chodíme na dobré české pivo do restaurace v městských lázních. Tam oceňujeme příjemné chování personálu, jehož zásluhou jsou příjemní i všichni „štamgasti“, s nimiž se už od vidění známe, a oni znají nás. Tam se žádná hrubost neobjeví ani v žertu! Což nevylučuje veselost a hlasitý smích. Mladého pana vrchního jsem se zeptala, zda ví, že spolu s dobrým pivem pečuje i o kulturu našeho národa. Řekl mně: „My jsme si toho vědomi!“
Podle mě naše krásná řeč trpí. Co proti tomu dělám? Ve cvičebních hodinách, které v Sokole vedu, mluvím spisovně! Mezi cvičenkami je dost učitelek, které mě klidně opraví, kdyby mi nějaké slůvko ujelo.
Na závěr: S ponožkami a sandály si starosti nedělám.
Božena Jiříčková, Sokol 1, Prostějov
Výroky Jana Wericha
„Smích chytré lidi léčí. A jen blbce uráží.“
„Někdo má to štěstí, že má schopnost být přítelem.“
„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je,
tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
„Vždycky bylo, je, a já se domnívám, že i bude na světě lidí víc hloupých a
nevzdělaných, než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na
sobě přímo závislé. Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.“
„Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží
náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání.“
„Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na
štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní
a zahyne.“
„Nadbytek neznamená bohatství.“
„Jsi-li blbej, nepij, projeví se to.“
„Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše.“
„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“
„Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný
věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct „a
litte round apple“, malé kulaté jablko…. Tomu přece chybí barva i vůně.“
„Nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z
blbství. Z takové srážky vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem.“
„Za pravdu se vždycky platí kopancem, to je mezinárodně uznávaná valuta.“
„Ženské nemají smysl pro nesmysl.“
„Nad lidskou blbostí se taky nedá zvítězit. Ale nikdy se nesmí přestat proti ní
bojovat.“
Pro
mizerný zájem ukončeno